Broskve část 3. Autor: neznámý

Hodnocení

Izmir

Izmir je jeden a půl miliónové město. Mešity , východní architektura, bazary. Spousta lidí, obrovský mumraj. Na vlakovém nádraží jsme se snažili získat lístky na vlak do Izmitu a zpět do civilizované Evropy. Chodili jsme od pokladny k pokladně a všude nás posílali někam jinam. Od oběda jsme měli uloženy zavazadla v úschovně, ale i tak po celodenním courání se ulicemi Izmiru jsme byli notně utaháni. Nakonec se podařilo klukům zjistit, kde se nechají koupit lístky na mezinárodní vlaky. Stála tam tak tříhodinová fronta. Měli jsme dostatek času, protože nejbližší vlak jel až zítra v deset ráno. Předpokládali jsme, že přespíme na nádraží. Bylo nás dost na to, aby vždy alespoň dva byli vzhůru a hlídali naše věci. Všech dvanáct nás celé odpoledne chodilo pohromadě. I přes vzájemnou nesblížennost v počátcích brigády jsme nakonec byla dobrá parta. Z úschovny jsme dostali naše zavazadla v pořádku a i moje kytara byla celá a ta moje.

Rozbalili jsme večeři, něco snědli, ulehčili opět batohům a snažili se trochu odpočívat.

Turecko, zítra touto dobou už budeme ve vlaku a možná už v Bulharsku. Těšila jsem se domů, na civilizaci. Samozřejmě zde byla také , ale trochu jiná s odlišnými pravidly a zvyklostmi. Kluci stáli frontu na lístky na vlak. Bylo asi deset večer, kdy stáhli okénko a vyvěsili ceduli PAUSA. Z řečí kolem od několika Angličanů, mladých lidí tak v našem věku, kteří tu byli na dovolené, jsme zjistili, že nyní otevřou nejdříve ráno. Také, že ano. Kasu otevřeli až v osm. Noc jsme přestáli bez úhony. Já jsem spala schoulená u Romana, Lucie opřená o Petra. Tři kluci se střídali ve frontě před kasou na lístky, abychom ráno nemuseli opět stát hodiny v řadě a měli jistotu, že lístky na vlak budou. Kluci se točili po dvou hodinách.

Na nádraží se mnoho spát nedalo, protože celou noc tu byl takový mumraj, pohyb cestujících, lidí čekajících na svůj spoj, příjezdy a odjezdy vlaků , kvílení jejich brzd, pláč dětí , hádky, rozhlas hlásající každou chvíli nějakou zprávu.

Asi kolem půl druhé ráno k nám přišli dva Němci a snažili se od nás získat informace ohledně možnosti koupit lístky na autobus na řecký ostrov Khios. Chvíli jsme povídali a oni na sebe prozradili, že mají na Khiosu jachtu, že plánují cestu do Athén a potom přes Brindisi v Itálii do Benátek. Chtějí jet vlakem nebo autobusem ráno zpět do Řecka. My jsme jim vyprávěli o naší brigádě. Lístky na mezinárodní vlak tak i na autobusy se nechali koupit u stejné pokladny a Němci využili naší nabídky, že nemusí čekat frontu od konce. Umožnili jsme jim nákup společně s námi. Povídali jsme pak skoro až do svítání. Hainz nám během čekání několikrát nabídl, že jsou schopni vzít na palubu tři nebo čtyři lidi třeba až do Benátek. Lákalo nás to. Zvlášť, když krom stravy si jinak nic nenárokovali. Byli to tři chlapi tak ve věku pětadvacet až třicet let, podle jejich slov studenti, kterým rodiče půjčili jachtu na prázdniny. Roman se nadchl okamžitě. I Lucie byla nadšená. Já s Petrem jsme naopak byli více opatrní. Dohadovali jsme kolik tedy budou požadovat za stravu, jak dlouho budeme na moři, kde se zastavíme. Byli skutečně dobří a brali nás jako partnery z chudší středoevropské země. Bez problému jsme se domlouvali německy nebo anglicky , podle toho kdo byl z nás čtyřech, v které řeči silnější v kranflecích. K ránu jsme se domluvili, že nepojedeme s naší partou do Izmitu, ale autobusem na Khios a odtud s Němci do Athén a pak do Benátek. Odtamtud nebude problém se dostat domů. Taková šance podívat se zadarmo do Řecka a plavit se po Středozemním moři se asi nebude opakovat.

V devět jsme už seděli v autobusu směřujícím k pobřeží na západ. Bez problému jsme prošli celnicemi a malou osobní lodí jsme přeplouvali do Řecka. Cesta trvala necelou hodinu. Ještě na nádraží jsem za poslední turecké liry koupila pohled a poslala ho našim domů se zprávou, že jsme se rozhodli s Romanem jet do Řecka a přijedeme až koncem srpna.

Khios směr Athény Brindisi a Benátky

Vydělala jsem si na české poměry královské peníze. Prakticky vše co jsem měla ještě vyměněné z domova mi také zůstalo. Celkem jsem měla sedmnáct set marek, a to rozhodně nejsou malé peníze. Na Khiosu nás zavedli Heinz, Thomas a Paul ke své jachtě.

Byla to čtrnáct metrů dlouhá loď, se dvěma palubami a vypadala překrásně. Nejstarší Paul měl hotovou námořní akademii a Thomas s Heinzem studovali v posledním ročníku. Takže budoucí diplomovaní inženýři a navíc s hodnostmi. Paul jezdil na nákladní lodi jako nějaký poddůstojník, ale mě kromě hodnosti admirál a kapitán ostatní hodnosti nic neříkali. Nalodili jsme se na Adrianu, jméno té krásné bílé krasavice. Dohodli jsme se , že jim pomůžeme s provozem jachty a to v rozsahu, co bude v našich silách. Nejprve jsme se nalodili. Němci nám ukázali naše dvě kajuty. Sice malinké, ale dvě čisté postele uložené podél kýlu lodi nad sebou každá s kulatým okénkem v úrovni ramen, skříňky na věci a ošacení, taburetka a stolek. Postele měly roletový plastový zatahovací vstup. To proto, aby při větším výkyvu na vlnách spáč nespadl na podlahu. Trošku mi to připomínalo vědeckofantastický film a kajutu kosmické lodi.Nic tu nebylo zbytečné. Vše bylo vysoce účelně a prakticky zařízené.Na podlaze byl položen šedivý koberec a stejným materiálem byly pokryty i stěny do výšky stropu. Celou kajutu to z útulňovalo.

Na stejné palubě byly ještě další tři kajuty . Dvě byly stejné jako naše , kterou jsme obsadili já s Romanem, a jedna byla asi pro kapitána, protože tu obýval Paul. Na téže palubě byly také dva záchody a koupelna se sprchovým koutem. O palubu výše byla kuchyň, jídelna a kapitánský můstek. Také kajuta s lednicí a špajzem.

Jak nám bylo vysvětleno loď měla dva motory , plula rychlostí téměř šedesát kilometrů za hodinu po klidné hladině. Kluci uzle přepočetli na kilometry, protože moje a Luciina představa námořních uzlů a mil nám byla španělskou vesnicí.

První co jsem udělala bylo, že jsem vlétla pod sprchu. Vystřídali jsme se v koupelně postupně všichni. My jsme se snažily pomoci připravit něco k jídlu v kuchyni. Heinz mě a Lucii ukázal , kde co je, jak se s čím zachází. S mikrovlnou troubou, vařiči, lednicí, co lze používat k jídlu, jak se pouští voda. Takové samozřejmosti, ale na lodi, která pluje po moři to je vše trochu jiné než v normálním bytě na souši. Bylo na něm vidět, že se těší na ženskou pomoc při vaření , ač jak sám tvrdil vařit ho baví, ale živit dva námořníky je horší než uklízet palubu.

Neměli jsme tušení co znamená uklízet palubu. Brzy jsme měli tu čest se seznámit. Právě naši, Roman s Petrem drhli podlahy, luxovali, poklízeli v koupelně. Oběma to náramně slušelo.

Paul s Thomasem šli dohadovat doplnění pohonných hmot a pitné vody a po natankování se hrabali v motorech.

Večer jsme byli připraveni k vyplutí. Němci nás pozvali na večeři na břeh. Zašli jsme do malé útulné rybárny na smažené ryby , dali si víno. Já vzala s sebou kytaru a zůstali jsme sedět dlouho do noci. Kolem třetí, ve výborné náladě, já zavěšená do Romana a Lucka do Petra jsme se všichni vraceli nočním přístavem na jachtu. Plná krásných dojmů jsem usnula jen jsem složila tělo do postele.

Ráno mě probudilo šplouchání vody a vnikající sluneční paprsky malým kulatým okénkem , které mě šimraly přímo pod nosem. Podívala jsem se na hodinky. Půl sedmé. Roman pode mnou ještě pravidelně oddychoval. Sklouzla jsem potichu ze svého lůžka. Sundala si triko a stáhla kalhotky. Zcela nahá jsem vklouzla pod deku k Romanovi. K mému údivu spal pod dekou úplně nahý a penis měl ztopořený.

" Spíš ?", zeptala jsem se potichu. Dál pravidelně oddechoval a vůbec neregistroval moji přítomnost. V kajutě bylo příjemně teplo. Stáhla jsem z Romana deku , posunula se do nohou postele a klekla jsem si přes jeho natažené nohy, udělala kočičí hřbet a jemně vzala mezi rty jeho Románka. Tak jsem si v duchu pojmenovala Romanovo přirození. Večer se neosprchoval a voněl svým vlastním potem. Nebyla to ale vůbec nepříjemná vůně. Na vrcholku se mu objevila bílá skoro průhledná kapka. Šourek a kmen Románka jsem držela mezi prsty, jazykem objížděla žalud a laskala jeho uzdičku. Roman už přestal pravidelně oddechovat, naopak funěl jako lokomotiva a šeptal slůvka lásky . Najednou jsem znovu chtěla ochutnat jeho sperma. Nikdy, ani ve snu mě nenapadlo, že až budu milovat nějakého muže, tak budu toužit i po chuti jeho ejakulátu. Když jsem náhodou o tom někde něco četla, připadalo mi to vrcholně odporné a perverzní. A najednou jsem to chtěla sama a dobrovolně, dokonce mě to vzrušovalo. "Alenko , už budu , pozor. Už. Už .", snažil se mě upozornit, abych snad nebyla opět překvapená. Pokračovala jsem v rychlém tempu ve vsávání Románka do pusy a opět vytlačování přes pevně stažené rty jazykem ven. Ven a dovnitř, jako lízátko, které je živé. Tepe mu srdce, cuká se v objetí, zvětšuje se každým opětným pohybem ven a dovnitř. A ... už.

Opět cítím jeho semeno ve svých ústech. Převalila jsem ho po jazyku a polkla. Ještě jednou a ještě a ještě. Opět mám plná ústa mandlově nahořklé mléčně bílé hmoty. Padám na záda vedle Romana a v zavřených ústech ochutnávám svoji snídani. " Ty nemůžeš mluvit, lásko?" Obrátil se nade mne Roman a zíral hluboce do mé tváře.

"MMMM.", zakroutila jsem hlavou a stále ještě plnou pusou, kterou jsem mírně pootevřela , abych mu ukázala co mi brání v mluvení jsem huhňala.

" Sh - ní - dáám."

Roman mě líbal na prsa a tlačil se svým Románkem do mého klína.

" Můžu? ", optal se .

Stále s plnou pusou jsem řekla: " Tho víích , šche můhech. "

A přitáhla jsem si ho k sobě. Byl opět vzrušený a vnikl do mě tak prudce, že jsem ho ucítila až v žaludku. Byla jsem tak vzrušená , že se můj orgasmus dostavoval velice rychle. Cítila jsem Románka jak se tře o moji pochvu jak mi nabíhá poštěváček, jak se mi samovolně stahují děložní svaly. Na jazyku jsem měla poslední zbytky Romanovi chutě a špičkou jsem si jezdila po tvářích a zubech abych zachytila i to poslední , co se kde uchytilo. Otevřela jsem rty a zatoužila po jeho ústech. Hned zareagoval a já cítila jeho jazyk na mém, cítila jak ve mě roste každým okamžikem , každým přírazem jeho pulsující Románek. Teď , právě jsem se propadala do pocitu vrcholné křeče, když jsem cítila jak mě uvnitř začalo hřát jeho horké sperma.

"Romane, Románku, lásko, miláčku, zůstaň ve mě. Tak nehýbej se . Ještě hlouběji . " Ani jsem se nekontrolovala co říkám, jak nahlas to říkám a pevně jsem svírala Romana kolem krku. Přišlo to ještě jednou. Ne tak intenzivně jako poprvé, ale o to krásnější. Románek se ve mě cukal , rozprouděná krev tepala v něm tak prudce, že jsem ji cítila i já.

Leželi jsme vedle sebe a plánovali, že příští rok na koleji budeme bydlet spolu. že ho utahám k smrti, tedy skoro k smrti. Znovu si říkali, že jsme si na sebe mysleli už dávno. Že já mám prioritu školu a že Roman nenašel v sobě odvahu mi někdy něco takového navrhnout. Byli jsme zamilovaní

a svět kolem nás byl fantastický. Bílá jachta, azurové teplé moře, rybárny, bazary, orient, staré Řecko, pohádka.

Zaslechli jsme angličtinu a jak si někdo dovoluje vstoupit na palubu a poté dunění kroků po horní palubě. Na to zaklepal Thomas na dveře se slovy.

" Máme tu pobřežní polici a chtějí vidět naše pasy." Natáhla jsem na sebe honem jedno z posledních čistých dlouhých trik. Roman si oblékl nahonem slipy a šla jsem otevřít. V kajutě muselo být cítit naše milování a jenom v triku bez kalhotek jsem podávala Thomasovi naše pasy. Usmál se šibalsky na nás a se slovy, abychom přišli na palubu odcházel ke kajutě Lucie s Petrem.

Policie zkontrolovala naše doklady , potom nějaké papíry na kapitánském můstku u Paula a popřála nám šťastnou plavbu. V triku a spodním dílu plavek, ještě rozcuchaná jsem šla připravit něco k snídani. Upravená Lucka mi přišla pomoct a za čtvrt hodiny jsme všichni seděli v jídelně u snídaně. Paul nás seznámil s dnešním programem. Dopoledne poslední návštěva městečka a odpoledne vyplutí směrem k Athénám.

...::: Tip pro Vás: Bondage Set Bad Kitty :::...
Sexshop Sexujte.cz

Plavba měla trvat ve výsostných pobřežních vodách jenom pár hodin a večer jsme měli být v athénském přístavu. Paul se domlouval vysílačkou v angličtině na rezervaci možnosti kotvení. Ohlašoval jméno lodi, jméno a spoustu dalších informací a potom zapisoval něco do počítače.

Dohodla jsem se s Heinzem, že potřebuji vyprat některé naše věci a že k tomu vezmu i jejich. Ukázal mi jak se pracuje s jejich pračkou, kde jsou potřeby na praní, kde se nechá co sušit, popřípadě vyžehlit. Pustili jsme s Lucií do praní. Sice nebyla moc praktická , ale pod mým vedením zvládla vše na výbornou. Ještě před polednem jsme zašli , já, Roman, Lucka a Petr na tržiště koupit nějaké ovoce. Paul nám přidal asi dvacet marek, abychom koupili i něco pro ně. Bránili jsme se ,že i beztak nám poskytují toho dost a dost. Nenechal si to vymluvit. Přinesli jsme dvě plné tašky ovoce všeho druhu. Broskve , melouny, víno, fíky, a nějakou zeleninu.

Lucka uvařila polévku s pytlíku. Po obědě Paul pustil sirénu, Thomas s Heinzem odvázali loď od mola a vypluli jsme na moře. Prádlo bylo už suché a já je složila, co bylo potřeba vyžehlila a rozdělila.

Po čtrnácti dnech jsem měla opět pocit dokonalé čistoty. Když jsem skládala věci do svého batohu pocítila jsem tlak v podbřišku. Ohlašovaly se moje měsíčky. Však bylo na čase. I přes tablety na posun cyklu jsem měla asi dva dny zpoždění. Odpoledne mi nebylo dobře. Normálně to snáším bez problémů, ale asi vlivem prostředí a únavy a možná také vlivem hormonálních změn v mém pohlavním životě za poslední týden, jsem měla nepříjemné bolesti. Lucka mi donesla jeden Spasmoveralgin a ten po půl hodině zabral.

Pozdě odpoledne jsem také vylezla po schodech na horní palubu, abych se nadýchala mořského vzduchu a viděla krásu řeckého pobřeží.Roman se rozvaloval na sluníčku s Thomasem a Petrem. Hráli karty. Paul řídil a sekundovala mu u toho Lucka. Heinz kuchtil v kuchyni a nikoho u toho nechtěl mít k ruce.

Navečer, když se slunce už klonilo k obzoru, jsme připlouvali do přístavu. Paul měl plné ruce práce. Kotvili jsme asi sto až sto padesát metrů od nejbližšího mola a museli počkat do rána na přiražení ke břehu.

Hainz si nechal připravit na horní palubu stůl a židle, Paul rozsvítil všechna světla a pustil příjemnou řeckou hudbu.

Náš šéfkuchař připravil báječnou večeři. Už dobrou půlhodinu se vinula s kuchyně vůně pečeného masa, až jsme si dělali legraci, že za námi se potáhne hejno žraloků. Smažené mořské potvory se zeleninovým salátem a hranolky. To prý na naší počest a bezvadné přátelství. Otevřeli jsme k tomu několik lahví bílého vína a jedli a hodovali přímo královsky. Smažené krevety, chobotničky, nějaké malé rybičky s výborným masem, škampy, krabí maso s pórkem a k tomu bílý chléb.

Pomohli jsme s Luckou umýt Heinzovi nádobí a já potom vytáhla kytaru. Vlnky šplouchaly kolem lodi, rackové nám skřehotali a chechtali se nad hlavami , od otevřeného moře vál příjemný větřík plný slaných vůní. Mísa malých smažených rybiček, snad sardinek, pomalu zela prázdnotou. Hrála jsem na kytaru, zpívali jsme české odrhovačky, ale i německé lidovky, které měli stejnou melodii jako naše, akorát trochu jiná slova. Kolem půlnoci jsme zalehli.

Roman, ale především já, jsme měli bohužel na pár dní utrum. S tím jsme se museli smířit. Přiznám se, neměla jsem na milování ani milostné hrátky žádnou chuť. Dlouho už jsem neměla takové bolesti jako dnes. I když teď v noci mi bylo podstatně lépe. Roman to respektoval, a tak jsme spali každý na svém lůžku. Loď se mírně kolébala a od břehu začal foukat silnější teplý vítr, který s sebou přinášel směsici zvuků. Doléhala k nám útržkovitě vzdálená hudba, troubení aut a sem tam i lidské hlasy. Ozvala se také kdesi lodní siréna a zvuk nějakého malého člunu. Venku byla jasná obloha, na které svítili milióny hvězd. Zmožena dobrým jídlem a vínem jsem usnula.

Když jsem se ráno probudila, kotvili jsme už u mola a Paul dirigoval vylodění. Měli jsme molo zaplacené pouze do zítřejšího rána, a tak na prohlídku Athén zbývalo podle mého probuzení pouze dnešní odpoledne a večer.

Dnes bylo 18. srpna. Když zítra ráno vyplujeme jsme i se zastávkou v Brindisi, 22. srpna v Benátkách a odtud dva dny vlakem ,popřípadě autobusem do Prahy a nejpozději 24. doma.

Byly to nyní pohádkové dny a já vůbec nelitovala toho, že jsem vyrazila s Romanem na broskve.

Naopak , byla jsem šťastná, zamilovaná do prima kluka, který pocházel skoro z vesnice a z normálních českých poměrů. Studoval práva a studoval dobře. Škola mu nedělala žádné problémy a chtěl žít doma, kde si hodlal vlastním přičiněním z rekonstruovat a vylepšit rodinný domek jeho rodičů. Všechny svoje plány a očekávání od života jsme si stačili za těch pár dnů říci už tisíckrát. Po večerech pod broskvoněmi, a spoustu věcí jsme o sobě věděli už z dřívější doby, kdy jsme se scházeli na pokojích na koleji. Takového kluka si musí přát každá holka. Romane, Románku, miluji tě. Říkala jsem si v duchu a byla jsem šťastná. Takový pocit jsem ještě nikdy nepocítila. Štěstím se mi chtělo až plakat. Tati, mami mám vás ráda, ale , promiňte, Roman je důležitější. Jsem zamilovaná.

Seděla jsem na horní palubě a sledovala ruch v přístavu.

Z mého snění mě vyrušil Roman.

" Tak vyrazíme ?"

Vzali jsme si nejnutnější věci, foťáky, nějaké ovoce, čepice na hlavu a plavky. Vyrazili jsme do ulic jenom my dva s Romanem sami. Ostatní také vyšli na vlastní pěst. My jsme nechtěli omezovat Němce a oni nechtěli dělat křena nám. Courali jsme městem od krámku ke krámku, prohlíželi si starobylé památky , fotili se u každého portálu , sochy a každé zajímavosti, snažili se zachytit vzpomínky na film.

Byli se na městské pláži vykoupat, lízali zmrzliny a drželi se za ruce. Najednou nestačilo vidět vše jenom jedněma očima. Vše, čeho jsem si všimla já nebo Roman, jsme ukazovali tomu druhému., Líbali se ve stínu olivovníků, moruší a když se začalo smrákat vyrazili jsme zpět do přístavu.

Adriana už byla osvětlená. Ostatní byli také už na palubě. Večer se mi už nikam nechtělo. Lákalo mě sice noční město , osvětlené kostely a staré řecké památky, ale nohy mě tak bolely, že jsem noční vycházku dobrovolně vzdala.

Na druhý den , hned po ránu jsme opouštěli přístav a za hodinu jsme byli na otevřeném moři. Kolem nás projížděli rybářské škunery, které se vracely z nočního lovu s čerstvými rybami na trh a také výletní lodi. Potkávali jsme i jiné soukromé jachty a občas se sirénou navzájem zdravili.Zvlášť, když jiná loď měla také vyvěšenou německou vlajku. A těch nebylo málo. Na otevřeném moři jsme viděli velké nákladní lodi, které měli několik stovek metrů na délku. Proti nim jsme byli s naší Adrianou krabičkou od sirek ve srovnání s panelákem.

Polehávali jsme na horní palubě, sbírali bronz, občas někdo došel pro něco studeného do ledničky. Pozorovali jsme racky na bezoblačném nebi nebo hejno delfínů, kteří nás doprovázeli po dlouhé hodiny. Lucka ležela na zadní palubě mezi záchrannými čluny skrytá před zraky ostatních a opalovala se nahoře bez plavek a spodní díl měla shrnutý tak, že ji sotva zakrýval klín. Já jsem si nemohla dovolit chodit mezi nimi bez šortek, protože mi bylo nepříjemné mít vidět vložku z plavek a nenašla jsem také ani odvahu sundat si horní díl. Roman nežárlil, ale vím ,že by se mu to nelíbilo v této známé a malé společnosti , abych se vystavovala jako Lucie. Na městské pláži v Athénách jsem se koupala slunila nahoře bez, ale zde jsem se styděla.

Faktem zůstává, že Heinz, který měl službu na můstku pozoroval spíš záď lodi, než dění na moři. Po poledni nám z obzoru zmizela řecká pevnina a my museli obeplouvat celý poloostrov na volném moři, kde už nebylo vidět žádnou loď na obzoru, protože pobřežní vody byly podle map, které mi ukazoval Paul pro nás nebezpečné vzhledem k vápencovým útesům skrytým pod hladinou, jeho neznalosti těchto vod a především i my se musíme řídit mezinárodními lodními trasami, protože jinak po opuštění výsostných teritoriálních vod musíme opět prodělat další celní kontrolu a zbytečně se zdržovat úřady. Heinz nás vyrušil ze školení a hlásil rybářskou loď, která mu neodpovídala. Přitom se poměrně rychle blížila k nám.

Paul vstal a šel se podívat na můstek dalekohledem co se děje. Najednou zařval na celou loď.

"Thomas, pojď sem !" V jeho hlase zazněl rozkaz a tvrdost německého vojáka až mi přeběhl mráz po zádech. Thomas byl na palubě skoro dřív , než Paul dokončil větu. Heinz nás poslal do podpalubí a všichni tři se nyní věnovali přijíždějící lodi. Nebyla to zas tak malá lodička. Podle mého odhadu měla dobrých osmdesát metrů na délku a Roman odhadl, takových dvacet pětadvacet metrů na výšku v boku, Ve předu ještě více. Ozval se megafon, když Paul něco volal na druhou loď.

Seděli jsme všichni čtyři v jídelně a pozorovali tu velkou loď jak k nám přijíždí. Měla jsem pocit, že se na nás hrne jako buldozer. My jsme se najednou stočili a odplouvali skoro v plném tahu od toho, proti nám, kolosu. Z druhé strany rybářské lodi se objevil rychlý šedivý člun skoro tak velký jako naše Adriana a dával nám sirénou nějaké signály.

Thomas vyskočil na palubu a chystal lana. Paul něco vykládal do vysílačky, ale z jídelny nebylo slyšet co. Velká loď viditelně zpomalila a plula takových dvě stě metrů od nás ve stejném směru. Začali jsme se více houpat vlivem vln které rozrážela svou přídí.

Šedivý policejní člun pomalu připlouval k našemu boku a my jsme už téměř stáli. Paul vyšel na palubu s megafonem a začal se domlouvat s člověkem na druhé lodi. Nebylo mu vůbec rozumět jednotlivá slova i když stál pár metrů od nás. Roura megafonu usměrňovala zvukové vlny směrem ke kutru. Asi deset minut se o něčem dohadovali a bylo vidět, že ty kluci jsou opravdu námořníci, protože druhá loď změnila své chování a její příkazy zněly daleko příjemněji.

Za chvíli přišel Paul do jídelny a vysvětloval nám, že rybářská loď má poruchu spojení, že je doprovází člun a že chtějí vstoupit na naši palubu.Chtěla jsem namítnout, že jsme v mezinárodních vodách, a že vstup na cizí loď je jako vstup do jiného státu, ale říkala jsem si v duchu , že Paul toto určitě všechno ví a že je nesmysl, abych mu já něco radila.

Za chvíli přirazil člun k našemu boku . Paul s Thomasem dohadovali něco s druhým kapitánem lodi, který měl šedivou uniformu a z dálky vypadal jako příslušník řecké pobřežní policie. Nebyl tak upravený jako ti celníci, nebo policisté, kteří nás kontrolovali před odplutím z Khiosu.

Roman nám radil abychom se šli obléct. Šel si vzít boty a něco na sebe. My jsme šli za ním. Vzala jsem si botasky , sukni na gumu a tričko. Lucka na sebe natáhla rifle a sandále. Došli jsme si pro doklady a čekali co se bude dít. Paul sice nechtěl nikoho pustit na naši palubu ale po poradě s ostatními vyhodili lasa na druhou loď a ta na naši přehodila lávku.

Na Adrianu vstoupili tři uniformovaní policisté, nijak zvlášť upravení. Předávali Paulovi nějaké dokumenty a ten si je prostudovával. Anglicky moc neuměli a německy už vůbec ne. Thomas přišel do jídelny a vybral si naše pasy se slovy : "Klid , to bude dobrý. Jenom nějaké malé nedorozumění ohledně snad křižování plavební dráhy nebo co. " Jeho vysvětlení nám nebylo sice moc jasné ale říkali jsme si , že vědí co dělají. Předával pasy policistům a jeden z nich s nimi odcházel přes lávku zpět. Roman vyskočil jako když do něho střelí a byl na palubě. Vyšla jsem za ním a slyšela jak rozzlobeně říká Řekovi, že nám nesmí odnést nikam pasy, že jsme na území Německa, že je to protiprávní. Ten se na něho díval s úšklebkem a zařval cosi na toho druhého a ten se i s pasy vrátil na palubu Adriany. Thomas tichounce hvízdl a poslal k Romanovi obdivný pohled. Prozkoumali naše pasy něco si poznamenali a jejich velitel, který před tím nechal vrátit toho druhého policistu na palubu se obrátil na Paula se zdvořilou žádostí o prohlídku lodi, vzhledem k tomu, že ...Co bylo pravým důvodem jsem nepostřehla, ale Paul jim dovolil prohlídku lodi.

Prošli kajuty a důkladně vše prohlíželi. Trvalo to skoro hodinu. Nakonec nám vrátili pasy, zasalutovali a vrátili se na svoji loď. Rybářská loď byla už hodně daleko od nás a viděli jsme nyní pouze její záď a zčeřenou vodu za ní.

Vrátili jsme se do jídelny a Paul nám přišel vysvětlit, že jejich rozmary jsou někdy nad lidské chápání, ale je lepší s nimi vycházet dobře. Dal poklonu Romanovi za lekci chování řeckým policistům. Zároveň i výtku, že to vyvolalo právě tu jejich prohlídku lodi. Roman i já jsme se za to omlouvali. Thomas stál na kapitánském můstku a spouštěl motory. Něco nehrálo. Motory běžely na vysoké obrátky , ale loď téměř stála na místě. Paul nařídil vypnout motory a začali s Heinzem hledat závadu.

Po několika hodinách , když naše nervozita rostla nám Paul sdělil, že je jakási závada na vrtulích a že odvysílal zprávu o pomoc. Bez pohonu je pro nás otevřené moře nebezpečné. Nařídil nám zabalit si všechny věci , že budeme vlečeni a my budeme muset přestoupit na vlečnou loď až připluje. Němci byli ze stavu lodi zdeptaní a nebylo jim podle slov Heinze jasné co se vlastně přihodilo. Přesto vše brali jako rutinu a dohodli jsme se, že po opravě budeme s nimi pokračovat v plavbě.

Ani ne za hodinu po odvysílání zprávy se objevil na obzoru policejní člun. Ten samý, který u nás byl odpoledne. Začalo se stmívat a na obzoru byly vidět světla akorát rybářské lodi. Když člun připlul na doslech megafonů začalo opět domlouvání o našich problémech. Lodi se opět spojily můstkem a my jsme si vzali všechny věci na palubu druhé lodi. Paul nám vysvětlil, že oni tři zůstanou na své lodi, že nás policejní člun dovleče k té rybářské lodi a řečtí policisté nás vezmou potom zpět na pevninu a je odtáhne ta nákladní loď do doků. Mezitím odvysílal zprávu otci se žádostí o pomoc při opravě.

Vyměnili jsme si narychlo s nimi adresy a napsali si číslo na jejich mobil. Přestoupili jsme na policejní člun. Za dvě hodiny jsme byli u nákladní lodi, která vzala Adrianu do vleku a my jsme odplouvali zpátky k Řecku. Na moři panoval klid nikde ani světýlko jenom na zádi bylo vidět vzdalující se osvětlenou nákladní loď. Nejeli jsme nijak rychle. Blížila se půlnoc a na obzoru nebyla vidět ani pobřežní světla. Seděli jsme mlčky na palubě, vedle sebe položené naše věci a čekali, kdy se objeví alespoň pobřežní maják. Policisté s námi nemluvili. Oni neuměli anglicky a mi řecky. Pluli jsme pomalu s motory tak na čtvrtinový výkon.

...::: Tip pro Vás: Skřipce na bradavky :::...
Sexshop Sexujte.cz