Jasmína část 19. Autor: Ondřej

Hodnocení

Očista Jasmínou odvrženého intimního vybavení proběhla nad očekávání dobře. Nejen že nebylo ani tak moc zamazané, jak jsem předpokládal (kromě elastických stahovacích kalhotek, které jsem nakonec musel s těžkým srdcem vyhodil do koše, protože Jasmína prohlásila, že je na sebe už stejně nikdy nevezme), ale hlavně proto, že nová hra jakoby opět probudila v mysli mé manželky jakýsi nenápadný zájem o další osud této pro mne vzrušující garderoby. Po celou dobu mi v koupelně asistovala, kibicovala a radila, což vzbuzovalo dojem, jako by jí na výsledku mého snažení z nějakého důvodu záleželo víc, než byla původně ochotna přiznat.

Korzet jsem musel opatrně vyčistit molitanovou houbičkou ve slabém mýdlovém roztoku, punčochy jemně promnout v prstech, igelitové prádlo prát a máchat pouze ve vlažné vodě… Občas jsem zapochyboval, zda ta intimní dámská výbava tak složitou a sofistikovanou údržbu doopravdy vyžaduje, ale splnil jsem vše do puntíku. Bylo to úsměvné a zároveň docela příjemné - vykonávat podle manželčiných pokynů tuhle jednoznačně ženskou práci.

Chystal jsem se vyprané prádlo pověsit na balkóně, ale Jasmína mne zděšeně zarazila:

"Ses' zbláznil?! Co když to někdo uvidí?"

"No a co," odporoval jsem. "Copak je nošení korzetu a punčoch nějaký zločin?"

"Zločin ne, ale…," zarazila se a nevěděla jak dál. Neměla žádný argument.

"Co ale? Venku to určitě líp uschne a vůbec nikomu to vadit nebude. Protože je to v dnešní době naprosto normální!" zakončil jsem triumfálně.

Musím poctivě přiznat, že jsem tím sledoval úplně jiný, v rozmluvě nepojmenovaný cíl. Už drahnou chvíli mne totiž pronásledovala dráždivá představa, jak ráno, než nastoupím do auta, pozvednu zrak k našemu balkónu a uvidím tam na šňůře pověšený korzet i ty ostatní věci. A tentokrát to nebude spodní prádlo nějaké cizí neznámé ženy, které jsem na prádelních šňůrách obdivovával dříve, ale prádlo mé vlastní manželky, mé drahé milované Jasmíny.

"Tak jo," souhlasila rezignovaně. "Běž to tam pověsit. Ale… hned ráno to musíme sundat. Já bych potom ty útrpný pohledy sousedek a mlsný zírání sousedů určitě nepřežila."

Vyrazil jsem s prádelním košem na balkon a Jasmína usedla k televizi. Nejdřív jsem pověsil na šňůru obě punčochy, ale stále se mi nedařilo je pořádně rozprostřít. Visely zplihle dolů, zkroucené jak dva provazy, a ať jsem dělal cokoliv, nechtěly se takhle mokré ani za nic roztáhnout do té příjemně průhledné podoby, jakou měly při předvčerejším prvním použití. Právě jsem vzdával marný boj, když se zevnitř ozvalo:

"Ondřeji, už to budeš mít? A ten korzet nezapomeň pověsit za podvazky. Ať ty koníky nezůstanou dlouho mokrý. Mohly by chytnout rez. A ty igelitové věci pověs naruby."

"Ano, miláčku, hned to bude," odpověděl jsem poslušně a znovu si pomyslel, že ten podrobný zájem vypadá doopravdy nadějně. Po zavěšení posledního kousku prádla jsem zkontroloval, zda bude zítra všechno zezdola zřetelně vidět, opřel koš o zábradlí a vrátil se k Jasmíně.

"Tak co, pradlenko, jak se ti to líbilo?" zeptala se s úsměvem.

"Docela jo. Byla to milá hra, obzvlášť když jsi mi při praní tak pěkně asistovala."

"Ach Ondřeji, ty seš teda exot," povzdechla si. "Asi ti budu muset takové úkoly ukládat častěji, když ti to dělá takové potěšení. Pojď si ke mně sednout."

Opatrně jsem usedl ke své voňavé, hedvábím obalené nymfě, položil jí ruku okolo pasu, přisunul se blíž, a ještě blíž… Druhou, šťastnější ruku, jsem opatrně přitiskl na Jasmínino ňadro a poskytl jí tím obrovskou výsadu nekonečně dlouhého dotyku s tím měkoučkým oblým zázrakem, dmoucím se pod vrstvou hebké látky v rytmu Jasmínina dechu.

Mlčeli jsme několik dlouhých minut zcela bez pohnutí. Vnímal jsem jen Jasmínin hluboký pravidelný dech a má ruka pomaloučku klouzala po manželčině vypolstrovaném pasu dolů na bříško. Přejížděl jsem po něm opakovaně dlaní, jsa uchvácen boubelatými tvary i líbezným hladkým povrchem. Ženské tělo v hedvábí, podloženém igelitovou folií, bylo na omak opravdu fascinující.

Jasmína snášela můj zájem v jakési mystické strnulosti. Jako by její duše odlétla do nějakého jiného světa a ponechala mi tu k laskání jen tu svou nádhernou tělesnou schránku, plnou pro mne nedostupného ženského kouzla. Byla tak úžasně klidná, tak vznešeně vyrovnaná, že jsem chvílemi pociťoval až posvátnou hrůzu. Nebo spíš respekt? Bohabojný strach? Nevím, ale bylo to k zešílení silné. Byla tak blízká a zároveň vzdálená, byla tak žádoucí, tolik jsem s ní chtěl splynout v jednu bytost, přitisknout se k ní…

Hrrmm! Můj pohled bezděčně ulpěl na drsném vlněném svetru a safari kalhotách z hrubé látky, ve kterých jsem byl oblečený. Přejel jsem si dlaní po rašícím strnisku na tvářích, a…

A všechno kouzlo bylo to tam. Kvůli odporu k sobě samému jsem se štítivě odtáhl. Připadalo by mi jako svatokrádež, kdybych měl tímhle hrubým dotykem zneuctít hebké lesklé křivky mé milované choti. Škoda, že Jasmína nechtěla přistoupit na můj návrh s dámským pyžamem. To by mi v kontaktu s ní tolik nepřekáželo.

"Copak je? Pročpak jsi přestal a všechno kazíš?" zaptala se vyčítavě.

"Protože…, protože si v porovnání s tebou připadám strašně hrubý," přiznal jsem po pravdě.

"Hrubý??" povytáhla obočí. "Vždyť jsi mě tak krásně hladil. Byla jsem z té tvé ruky oněmělá extází."

"Já nemyslím ruku, ale…, to mé oblečení. Drsný rejžák na tváři…, a tak. Takové obhroublé tvary přece s tou tvou vznešenou nádherou nejdou vůbec dohromady. Divím se, co vy ženy na nás chlapech vlastně vidíte. Já bych se teda s takovouhle ježatou opicí nemiliskoval ani za nic. Docela se ti i přiznám, že teď právě sám sobě v této vznešené situaci jaksi… překážím!"

"Co to plácáš, blázínku? Mně se to tak líbí. Ty holt zbožňuješ mou hedvábnou měkkou boubelatost a já zase tvou svalnatou vlněnou drsnost. To je tak v pořádku. Pojď ke mně… A nekaz to takovými hloupými řečmi."

Ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem už ten pocit nepatřičnosti a nesouměřitelnosti překonat a vypudit z hlavy. Choval jsem se křečovitě a po chvíli na mne z toho všeho padla strašlivá únava. Má hlava bezvládně spočinula v Jasmínině klíně, cítil jsem se najednou jako kus zmuchlaného hadru, jako učiněná mrtvola.

"Ach jo," posteskla si Jasmína tiše. "Tak to už s tebou dneska asi nic nebude, viď? A se mnou vlastně ani taky ne. Jsem z toho dnešního strašlivého zážitku celá rozbolavělá a unavená. Pojďme radši spát."

Uprostřed noci mne probudilo světlo na Jasmínině nočním stolku a pleskání bosých chodidel, běžících po chodbě. To je nějakého spěchu, pomyslel jsem si a převrátil se na druhý bok, aby mi světlo nesvítilo do očí. Už zase v polospánku jsem vnímal, jak Jasmína capká zpátky do ložnice, se vzdycháním se ukládá do postele a zhasíná světlo. Po chvíli se zavrtěla, potom znovu, natřásla si polštář a důrazně sebou hodila zpátky na postel, zadusala nohou o matraci, nadzvedla se…, a zase ulehla…

Zkrátka chrounila se přenáramně jak medvědice v brlohu při ukládání k zimnímu spánku. Naslouchal jsem mlčky jejímu živočišnému hospodaření a naplňovalo mne to přívalem láskyplné něhy.

"Co nespíš, bručlivý medvěde chrounivý?" zeptal jsem se přiospale.

"Hmf," zabručelo to vedle mne podrážděně.

"Cože?"

"Jaký cože? Nech toho. Teď mám tak akorát náladu na tvoje žerty," prohlásila nevrle a zaryla se mi pokrčeným kolenem bolestivě do boku.

"Auvajs! Ty chceš dostat přes prdýlku, že?" pohrozil jsem jí, jsa tím zákeřným útokem okamžitě přiveden do bdělého stavu.

Jasmína neodpověděla. Ucukla, prudce odhodila deku a kalupem uháněla ven z ložnice.

"Počkej…, já to tak nemyslel," volal jsem za ní.

Odezvou mi bylo jen pleskání běžících chodidel, cvaknutí vypínače a bouchnutí dveří. Podle zvuku jsem odhadl, že nejspíš koupelnových. Bože, to je živel, pomyslel jsem si, spustil nohy s postele, zvolna nahmatal chodidly obě zatoulané pantofle a přemáhaje ospalost potácivě vyrazil za svou bláznivou chotí.

...::: Tip pro Vás: Souprava pout a masky Our First Bondage Kit :::...
Sexshop Sexujte.cz

Seděla na záchodové míse, pyžamové kalhotky měla spuštěné až dolů ke kotníkům, igelitové kalhotky i s plenkami nepořádně shrnuté okolo lýtek, a zas už se tvářila zoufale. Stejně jako odpoledne.

"Co je?" zeptal jsem se starostlivě. "To už to na tebe zase…"

"Jo," přisvědčila. "A je to horší než předtím. Už hodinu nespím. Už hodinu běhám sem a tam. Zatím co pán si tam chrní jako špalek. Ondřejííí, to je děsný. Co s tím mám dělat?" tázala se plačtivě a vztekle při tom dusala bosými chodidly o dlaždice.

"A… udělalas' aspoň něco?"

"To víš že ne. Jen mě to pořád nutí."

"Tak když se nic neděje, proč nezůstaneš v posteli?" otázal jsem se s obvyklou mužskou racionalitou, abych samozřejmě dostal typicky iracionální ženskou odpověď:

"A co kdyby se stalo? Víš, co by to bylo za hrůzu?"

"Ježíši," pronesl jsem zoufale. "Ale neděje se, ne? A kdyby, máš přeci ty plíny, ne?"

"Ty seš zase ňák moc chytrej. Nech toho… Víš co, bež si radši zase lehnout. Já si to vyřídím sama. No běž, běž!"

Vycouval jsem z koupelny, přivřel dveře a zamířil zpátky do postele, ponechávaje těžce zkoušenou Jasmínu jejímu osudu. Chvíli jsem pod dekou přemýšlel, jak ji přimět k racionálnějšímu posuzování situace, ale nic jsem nevymyslel. Propadal jsem se zpátky do hlubin spánku a poslední, nač si vzpomínám, bylo Jasmínino vzdychání, se kterým uléhala zpátky do postele.

"Ondřeji, vstávej! Ondřeji, už bude osm. Zaspali jsme. Ať nepřijdeš pozdě do práce," probouzel mne naléhavý hlas, podporovaný zcela nepřístojným taháním za nos a uši. Oháněl jsem se po té dotírající pacičce, která připomínala neodbytnou ranní mouchu, pomalu otevřel oči a žmoural rozostřeným zrakem okolo sebe. Venku už svítilo slunce a malá ručička na budíku se doopravdy nebezpečně blížila k číslici osm.

"Ach jo," zamručel jsem mrzutě. "Tak nech tohóó. Vždyť vidím. Ještě chvilku."

"Žádnou chvilku. Vstávej, a běž mě živit, když jsem teď nezaměstnaná a nemocná," poroučela Jasmína. Nechala můj obličej na pokoji, ale jen proto, aby se tou neposlušnou ručičkou prodrala pod moji přikrývku, kde neomylně zamířila do kalhot pyžama a začala mne tahat za - na takový útok zcela nepřipravený - znak mého mužství. Zaskočený pinďourek znovu potvrdil, že je mnohem pohotovější než jeho rozespalý živitel. Probral se takřka okamžitě a vyrazil vstříc dotírající dlani i nenechavým prstíkům.

Nečekaně rychlá erekce bleskově změnila situaci a zcela zvrátila mé i Jasmíniny plány. Vyhladovělí dlouhým půstem jsme se k sobě pevně tiskli, pohroužili se do předlouhého líbání a práce i obživa nám oběma najednou mohla být ukradená. Začal jsem Jasmínu překotně osvobozovat z hlaďoučkého hedvábí, stáhl jsem jí igelitové kalhotky i s plenami, odhodil je daleko od postele a prodíral se k jejímu voňavému rozkroku. Chtěl jsem ji mít celou jen pro sebe tak, jak ji příroda stvořila a včerejší náklonnost k lesklému lososovému obalu manželčina těla byla najednou ta tam. Jasmína samozřejmě se stejným zaujetím i záměrem likvidovala překážku, kterou pro ni představovalo mé flanelové pyžamo.

Když se jí to podařilo, převalila se na svou půlku postele, doširoka roztáhla nohy a s mnohoslibným úsměvem mne vybízela:

"Pojď, pojď. Pojď, Ondřeji. Už se nemůžu dočkat."

Vrhl jsem se na ni jak rozvášněný hřebec a bez váhání zamířil nebezpečně ztopořeným pyjem mezi její stehna, abychom tu naši zběsilou touhu po vzájemném spojení naplnili co nejrychleji.

Ale ouha… Co se to stalo?! Jindy vstřícná a hladově čekající dvířka byla najednou pevně zavřená a já se za nic na světě nemohl prodrat dovnitř… Že by to dělala naschvál? Aby mne ještě víc rozdráždila? Nebo vytrestala za ten včerejšek? To asi ne. Nemívá tohle ve zvyku. A krom toho je vidět, že je stejně nedočkavá a natěšená jako já. Znovu jsem se pokoušel do té křečovitě sevřené štěrbinky takřka brutálně proniknout, ale bylo to marné.

Jasmína už taky zaregistrovala, že něco není v pořádku, protože její ruka zamířila do těch pro nás oba nejdůležitějších míst a snažila se ten problém řešit. Nedařilo se to, ani když jsem se vypravil tamtéž a začal jí ze všech sil pomáhat prsty i jazykem. Nic platné - byla jak nedobytná pevnost. Křečovitě sevřené a krví naběhlé stydké pysky ne a ne povolit. Když se mi po několika marných pokusech podařilo jedním prstem prodrat dovnitř, měl jsem pocit, že ho zasouvám do svěráku… A má milovaná začala okamžitě tiše naříkat.

"Bolí?" zeptal jsem se starostlivě.

"Hm," zakňourala tiše.

Ještě chvíli jsem její mušličku něžně hladil, pokusil se opatrně proniknout k poštěváčku, ale nebylo to nic platné. Ta intenzívní křeč ne a ne pominout.

"Tak co budeme dělat?" zeptal jsem se zvadle.

"Mhmmu?" kníkla slabounce a pohodila rameny. "Nevím. Co myslíš ty?"

"No… Já taky nevím," odpovídal jsem bezradně. "Tak… snad… abychom to nechali na jindy. Až se to zase srovná."

"A myslíš, že se to srovná? Že to nějak nesouvisí s tím mým včerejším traumatem. Já prolítala celou noc. Až ráno jsem na chviličku usnula. Ondřejíí. Co když se to nesrovná? Co když jsem tím hrozným zážitkem takhle poškozená už napořád?"

"Ale blázínku," začal jsem ji hladit po vlasech a stíral slzičky, stékající po tvářích, nesoucích zřetelné stopy právě probdělé noci.

"To se přeci srovná. Neboj se. V klidu si doma odpočiň, já u tebe v práci vyřídím, že jsi nemocná a večer už bude všechno normální. Nedělej si starosti. To ti jenom přitíží. Osprchuj se, běž na procházku, já přijdu z práce dřív a můžeme jít třeba do kina nebo na večeři. Ju? A milovat se budeme večer."

"A myslíš, že to půjde?" ptala se tónem naděje i smutku zároveň.

"To víš, že jo. Určitě jo."

Můj pohled padl na hodiny a se zděšením zaregistroval, že už je skoro půl deváté. Vlepil jsem Jasmíně zbrklou pusu, pohladil ji po tváři a zběsile vyrazil z pelechu. Bože, to zas bude řečí. Na devátou jsem slíbil té neodbytné "Zimnici" z marketingu konzultaci stran našich nových propagačních materiálů a to už určitě nestihnu.

Zbrklé vyčištění zubů, v rychlosti požnout tvář holicím strojkem, naházet na sebe šaty… Na sprchu ani snídani nebylo samozřejmě ani pomyšlení a už pádím po schodech ven z domu. Když jsem odemykal auto, vzpomněl jsem si na včerejší věšení prádla a navzdory spěchu pozvedl svůj zrak alespoň na okamžik k našemu balkonu.

Wuw! To byl ale pěkný pohled. Chladivá křeč mi proběhla podbřiškem, v zádech zatrnulo. Zíral jsem a zíral, nemoha odtrhnout zrak od těch několika majestátně vyhlíže-jících kousků Jasmínina prádla. Mihotavý odlesk slunce mi napověděl, že se pootevřené balkonové dveře pohnuly. Potom byl zase klid. Asi průvan, pomyslel jsem si.

Ba ne, žádný průvan. Ve dveřích se objevila Jasmína, opatrně se rozhlédla na všechny strany a chvatně začala ty líbezné věcičky sbírat ze šňůry. Na sobě měla jen průhledné bílé negližé a pod ním, světe div se, bylo zřetelně vidět igelitové kalhotky s plenami uvnitř. Jinak neměla na sobě vůbec nic. Úchvatný obrázek.

Naše pohledy se na kratičký okamžik setkaly. Jasmína chvatně zamávala směrem ke mně a vzápětí zmizela s náručí vlhkého prádla přitisknutou na hrudi zpátky v hlubinách bytu. Kdyby nebylo smutných opuštěných šňůr, nebyl jsem si jist, zda se nejednalo jen o mámivý přelud. O pouhý výplod mé rozdrážděné fantazie.

Po celou cestu do práce jsem se vznášel v růžových obláčcích. Přesvědčoval jsem sám sebe, že sbírání prádla bylo jen záminkou k poslednímu letmému pozdravu. Nikoliv obava, že prádlo někdo nepovolaný uvidí.

I když…

Ale proč by se potom neustrojila o něco víc?

Ne. Spíš to vypadá, že vyrazila takhle nalehko hlavně kvůli mně. Aby mi udělala radost. Určitě to tak bylo.

Zkusím se jí po návratu zeptat. Ale odpoví mi doopravdy? Upřímně? Je to ženská bytost se vším všudy. Se svým mystickým tajemstvím, které nechce se mnou sdílet, protože ví, jak moc mne těmi neznámými a často nevyzpytatelnými záhyby duše přitahuje.

Cesta do práce uběhla v tom rozjímání nečekaně rychle. Když jsem zastavil před vchodem, bylo přesně devět. "Zimnice Zuzana" z marketingu už určitě netrpělivě přešlapuje přede dveřmi mé kanceláře.

...::: Tip pro Vás: Pouta Cuff love - černé :::...
Sexshop Sexujte.cz