Pán Bílého čápa část 1. Autor: Shiro Yuki

Hodnocení

Miko drobounkými svižnými krůčky procházela dlouho chodbou nejvyššího patra hradu Bílého čápa. Spodní cíp jejího kimona se s jemným šustěním vlnil do kroku a lakované zori klapaly o dřevěnou podlahu. Zastavila se před posuvnými dveřmi vyplněné rýžovým papírem a poklekla, aniž by se černá, bílými znaky zdobená konvička s čajem na podnose v jejich rukách sebenepatrněji zachvěla. Opatrně jej položila před sebe a levou rukou dveře poodsunula. Tác posunula po tatami do místnosti a vstoupila. Pan Nišikata seděl u okna u kochal se pohledem na zlatavé sluneční paprsky zapadajícího slunce, ozařující hradní zdi. Miko vstoupila dovnitř a opět poklekla aby zavřela dveře. Dala si přitom záležet, aby dveře při zavírání jemně klapla. Hluboce se uklonila.

"Váš čaj Pane."

Pan Nišikata na její příchod nijak nereagoval a dále sledoval přes okno horizont. Dívka přistoupila k nízkému stolu a připravila šálek. Až v tomto okamžiku se pan Nišikata otočil a posadil se ke stolku. Miko se opět drobně uklonila a z konvičky naplnila šálek světle zelenou tekutinou. Přitom se rukáv jejího kimona svezl a odhalil její štíhlou ruku. Pan Nišikata pozorně sledoval její počínání.

Miko byla mladá osmnáctileté služebná, ale již dostatečně zkušená. Sloužila už od svých devíti roků, kdy jí koupil od jejich rodičů. Za tu dobu z ni vyrostla velmi pohledná žena. Černé vlasy, úhledně upravené do tradičního účesu se leskly v paprscích zapadajícího slunce pronikajících otevřeným oknem. Její obličej byl jemný a hladký, hnědé hluboké oči vyzařovaly obvykle zvláštním klidem, dnes ale mnohem rozrušeněji těkaly po místnosti. Bílá kůže vystupovala s tmavého kimona, zdobeného jemným bílými podélnými proužky, mezi nimiž byl tu a tam vidět drobný barevný kvítek. Vše doplňovalo růžové, jednoduše vázané obi. Pan Nišikata oproti ní byl starší muž, asi padesátiletý, s e zavalitější postavou, oděný do černého mužského kimona bez ozdob a šedého okřídleného kabátce se znakem letícího bílého čápa stylizovaného v kruhu, znakem rodu Nišikata. Na jeho levém bohu měl dlouhý a krátký samurajský meč, katanu a wakizaši, bez kterých se nikdy neukazoval. Byly znaky jeho postavení, stejně jako jeho věkem postříbřené vlasy upravené do účesu samurajů.

Miko dnes tonula v obavách. Věděla proč si velký pán vyžádal k obsluze právě ji. Před dvěma dny se nerozumě dotkla jednoho ze samurajů pánova spojence. Byl to nezdvořilý náfuka, ale současně také muž a navíc samuraj a ona jen žena a služebná. Velmi dobře věděla, že tím svého pána, který ji prokazoval vždy tolik náklonnosti, velmi zklamala. Nišikata mlčky popíjel čaj. To ticho bylo hrůzostrašné.

"Jak dlouho u mě sloužíš, Miko?"

"Devět roků Pane," pronesla slabým, chvějícím se hlasem.

"Potom nerozumím tvému chování před několik dny, jistě sama víš o čem mluvím,"

"Ano můj pane, vim o čem mluvíte"

Miko stydlivě seděla před panem Nišikatou a sklopenýma očima sledovala proplétané linky rákosí na tatami. Uvnitř cítila přísný pohled svého pána, který ji sledoval pronikavýma očima.

"Urazila jsi jím mne i můj rod."

"Pane, já …," pokusila se Miko s úklonou hájit.

"Mlč," zaduněl Nišikatův hlas a zaryl se do jejího těla jako ledový šíp, "nezkoušej moji trpělivost."
Miko se okamžitě uklonila s rukama nataženýma před tělem, až se její čelo dotykalo země. Nedovolila si již vydat ani hlásku.

"Dovolit si urazit jednoho ze samurajů mého přítele, to je neodpustitelné," pokračoval Nišikata a nervozně přecházel po místnosti, "chápal bych to u někoho nezkušeného, ale u tebe?"

Jeho neklid nebyl způsoben snad nerozhodností, ale spíše vnitřním rozporem. Etiketa mu velela tasit meč a potrestat drzost jeho mladé služebné, srdce však chtělo zcela něco jiného. Nerozuměl proč a kdy se tak stalo, ale cítil k té dívce jistou náklonnost. Jako malou ji odkoupil od jejich rodičů a dal ji život mnohem lepší, než v jaký mohla kdy ve svém původním domově, zapáchající rybářské vesnice nedaleko Šimody, doufat.

"Sato, " zavolal Nišikata svého velitele stráže

Miko, která stále zůstávala v úkloně uslyšela zvyk otevírajících posuvných dveří.

"Ano můj Pane?" uklonil se Sato.

Nišikata ukázal rukou na Miko a Sato naznačil krátkou úklonu hlavou. Přistoupil ke klečící dívce položil ji ruce na ramena. Miko otočila a vzhlédla. Její oči byly zčervenalé pláčem.

...::: Tip pro Vás: Pštrosí šimrátko - fialové od Sportsheets :::...
Sexshop Sexujte.cz

"Půjdeš teď s ním Miko," zazněl Nišikatův hlas.

"Ano Pane." řekla plačtivým hlasem Miko.

Vstala a společně se Satem pozpátku a s úklonou opustili Nišikatův pokoj. Za dveřmi Miko poklekla a počkala jakmile Sato posuvné dveře zavřel a poté jej následovala dva kroky za ním chodbou.

Sato se stejně jako většina samurajů tvářil vždy velmi vážně a nepřístupně. Jeho neobvykle vysoká postava byla vždy pevná a vzpřímená, stejně jako nyní, když mířil na nádvoří hradu. Byl mladší než jeho pán, bylo mu kolem čtyřiceti roků. Snědý a s neobvykle jemným obličejem. Oči měl stále přivřené, jako by jej osvětlovalo ostré letní slunce a svým nedůvěřivým pohledem kontroloval vše kolem sebe. Typickým pro něj byl nepříliš hustý tmavý knírek. Své postavení si vysloužil svými činy a v širokém okolí byl považován za jednoho z největších mistrů meče.

Konečně sešli na nádvoří hradu a prošli kolem cvičiště, kde v tu dobu asi šedesát samurajů trénovalo boj dřevěnými bokeny. Miko je chvíli sledovala, ale v takovém chumlu nechápala, jak se mohou orientovat. Sato zpozoroval její zájem a neznatelně se pousmál. Přišli k nízkému proutěnému plotu s brankou, kterou Sato otevřel. Oba vstoupily do zahrady a dále pokračovaly po kamenné cestičce podél pečlivě udržované zahrady a jezírka s nádherně barevnými kapry Koi. Miko věděla, že sem smí jen pán a Sato, který jej i sem doprovázel. Neměla ani tušení co se zde ukrývá, nikdo z hradu to kromě těch dvou nevěděl.

Po chvíli se mezi stromy vynořil drobný altánek. Bílé zdi zazářili ze zeleně stromů jako záblesk světla na obloze v období silných bouřek v měsíci dlouhých měsíčních nocí. Tmavá střecha i veranda a sloupoví s tmavého lakovaného dřeva dokreslovaly harmonickou náladu tohoto místa. Přišli až ke vstupu na verandu, Sato a pak i Miko si zuly své dřeváky a vstoupily dovnitř. Tradiční strohý interiér zdobil kaligrafický svitek v tokonomě po pravé straně posuvných dveří. Pod ním v pleteném bambusovém košíku byly naaranžovány plané traviny a doplněné bílými a růžovými planými kvítky.
"Sem, sedni si," ukázal Sato před sebe a Miko bez váhání uposlechla. Sledoval jí a pak se odebral do vedlejší místnosti. Miko se zatím rozhlížela po místnosti.

Když se Sato vrátil, třímal v ruce několik provazů. které pohodil vedle vystrašené dívky. Sebral jeden z nich a svázal Miko ruce za zády, aniž by se setkal se sebemenším odporem. Pod lokty ji provlékl asi tři centimetry silnou bambusovou tyč, ležící dosud u tokonomi, kterou k loktům pevně fixoval zbytkem provazu. Kratším provazem spoutal pevně také její kotníky nad hranou tabi a poslední dlouhý, uchytil uprostřed bambusové tyče mezi Mikiinými lokty, přehodil přes trám nad jeho hlavou a tahem pozvedl její ruce nahoru a zajistil úvazem k jednomu z dřevěných vnitřních sloupů. Miko nyní musela byt hluboce předkloněná až se čelem téměř dotýkala tatami, Sato ještě zkontroloval pevnost úvazů a poté beze slova odešel a ponechal dívku v místnosti samotnou, Až nyní se odvážila Miko vyzkoušet výsledek Satova snažení, o jehož praxi a zkušenostech by však nikdy nezapochybovala a i její situace ji o jeho schopnostech utvrdila. Rukama nebyla schopna pohnout ani o kousek. Netrvalo dlouho a tato nepříjemná pozice začala být velmi nepohodlná. Vytažené ruce ji bolely a tělo se potýkalo díky nezměnitelné pozici s neustupující křečí.

Altán byl odtrhnutý od dění ve zbytku hradu nepropustným tichem, narušovaným jen občasným zazvoněním bambusových zvonku u vchodu, do kterého se čas od času opřel jemný večerní vánek. Miko už chápala proč právě sem se uchyloval její pán po náročném dni. Čas ubíhal a z úst spoutané dívky se občas na svět prodralo bolestné zasténání. Tušila podle ubývajícího světla, že hodina vlády Psa již dávno vystřídala hodinu Kohouta. Ruce ji již nepříjemně trnuly. Více ji však svíral pocit nejistoty. Její pán ji mohl setnout její hlavu, z jeho výrazu ale doufala, že to neudělá. Kdyby chtěl, už dávno to mohl udělat. V jindy chladném a přísném pohledu ale viděla něco jiného.

Ticho přerušilo vzdálené, tiché klapaní dřeváků. Miko sebou trhla, Sato se určitě vrací. Kroky se stále přibližovaly v pravidelném rytmu až k verandě altánu. Průsvitná výplň dveří zobrazila obrys přicházející postavy s okřídleným kabátcem, nezaměnitelným účesem a dvojicí mečů u boku. Dveře se pomaličku odsunuly. Miko se pozorně zadívala na postavu ozářenou jen příruční lampou v její ruce a překvapením zatajila dech. Ve dveřích nebyl Sato ale pán Nišikata.

Poznámky k překladu:
boken - maketa meče používaní pro tréning
hodina vlády Kohouta - 17:00 - 19:00
hodina vlády Psa - 19:00 - 21:00
Měsíc dlouhých měsíčních nocí - měsíc Září
Kapr Koi - druh japonských, pestrobarevně zbarvených kaprů
Obi - pás na tradičním oděvu
Šimoda - město na poloostrově IZU na ostrově Honšu
Tatami - rohože
Zori - nízké japonské dřeváky

...::: Tip pro Vás: Pouta na ruce Bad Kitty černé :::...
Sexshop Sexujte.cz