Pergamen část 1. Autor: Diana

Hodnocení

Nasedla jsem na Meluzínu a ani jsem se vlastně nezeptala proč mě navlíkla do toho pláště. Vypadala jsem v něm impozantně,tím jsem si byla jistá. Jako královna. Trochu jsem protestovala, že ho cestou zamažu, ale Tereza jen mávla z postele rukou azašeptala: "Jeď už." Měla anginu a ještě jí vůbec nebylo dobře. To byl také důvod, proč jsem se nechala přesvědčit, že donesu kus smotaného papíru s pečetí na Malý vrch. Byl březen a venku bylo bílo. Bílýplášť s velkou kapucou mě zakrýval celou a spadal kobyle přes záda do poloviny ocasu. Bylo ráno, mohla jsem si být jistátím, že nikoho cestou nepotkám. Byla zima a nebe zatažené. Kdo by v neděli takhle brzy ráno v takovém počasí lezl ven?Já. Protože už jsem dlouho neseděla na koni a protože jsem nedokázala ani nechtěla odmítnou prosby své kamarádky.

Když jsem projížděla vesnicí, skutečně jsem nepotkala vůbec nikoho. Ve většině domů byla za okny tma. Hlavnísilnici jsem přešla bez problémů. Za celou dobu, co jsem na ní viděla, projelo 1 auto. Vystoupaly jsme s Meluzínou do kopce a jindyživá vesnička za kopcem byla také tichá. Bylo slyšet jen klapot kopyt. Dívala jsem se okolo na zasněžené louky, pootočilajsem hlavou a zdálo se mi, že se v okně mihla záclona. Že by mě někdo sledoval? Pomyslela jsem si, že jsem paranoidní, ale uposledního domu, který jsem míjela se záclona pohnula také. Náhoda. Protože co by to bylo jiného? Zatočila jsem nazasněženou polní cestu.

Co je vlastně na tom pergamenu? Zapomněla jsem se zeptat. Tereza říkala něco o nějaké hře a že jim to nemůže zkazit.Hm, teď už se na ten papír nepodívám, mohla jsem se zeptat před tím, teď už by to nebylo fér. Vyklusaly jsme k lesu, projelyjeho dolním koncem a před asfaltovou cestou zpomalily. Nevěděla jsem, jestli pod sněhem není led a nechtěla jsem, aby Meluzíněsklouzla noha. Za roštím jsme zabočily vlevo a zase naklusaly. Klusala s chutí a lehce, já jsem se doopravdy probudila až teď.Ledový vítr mě studil do tváří. Rukavice ale hřály a Meluzíny krk také. Na louce jsme nacválaly. Cválala lehoučce,čišela z ní chuť se mi zavděčit. Kupodivu jsem nezapomněla odbočit na úzkou cestičku, skok přes potok, mezi seschlými bodláky a lepíky, do vesničky. Tady bylo také ticho a pusto. Proplétala jsem se mezi domky a vybírala Meluzíněpři tom z hřívy bodláky. Šlo to špatně. Nadávala jsem, zvedla hlavu a od malého okénka u mé pravé ruky někdoodskočil právě tak rychle, že jsem ho nezahlédla. Něco držel v ruce. Vysílačku? Mobil? Zdálo se mi to nebo ne? Za rohemposledního domu zmizelo nějaké malé zvíře. Pes? Ohlédla jsem se. Ve sněhu byly stopy od botiček a ztracená čepice.Nějaké děti si hrály.

V lese bylo ticho. Nepřirozené ticho. Ani kobyle se to ticho nelíbilo. Nervosně střihala ušima. Obloha byla stále zatažená.Byla stejná tma, jako když jsme ráno vyjely a to už muselo být okolo půl 11. Konečně byl les za námi. Docela jsem si oddechla.Před námi byl v mlze Malý vrch. Nahoře na mě měl čekat chlap. Cizí. Měla jsem mu dát kus papíru s pečetí. Užabych to měla za sebou. Zmocnila se mě zlá předtucha. Na bílé louce jsem nebyla v bílém plášti skoro vidět. Ale on měskrz tu mlhu stejně vidět nemůže. Ani já jeho. Najela jsem si trochu zezadu, chytla se sedla, prověsila otěže a nechala to nakobyle. Chtivě hrabala kopyty a stoupala na vrcholek.

Byly jsme nahoře a nikde nikdo. Všude mlha. Vesnička kousek pode mnou nebyla vůbec vidět. Štěkal tam pes. Ten byl slyšetdobře. Najednou se před kopyty Meluzíny něco pohnulo. Zpod bílé deky na mě vykoukla dětská tvářička. Meluzína sekupodivu vůbec nepoplašila.

"Čau, máš to?" drze se zeptalo to škvrně. Byl to klučina. Poslali pro to dítě? Vždyť to měl vyzvednout chlap.Zdráhala jsem se.

"Ale já jsem to měla dát někomu dospělému..."

Klučina netrpělivě máchnul rukou. "Darek nemůže, poslal pro to mě. Tak máš to?"

Jo vzpomněla jsem si - takové nějaké jméno mi Tereza říkala. Ach jo, ta moje paměť na jména.

"Víš co s tím máš dělat?" ptala jsem se ještě pro jistotu, ač jsem vůbec nevěděla, co by se s tím dělatmělo, ale Tereza vypadala, že jí na předání této zprávy hodně záleží. Bůh ví proč.

"Jasně, že vim!" urazil se.

Váhavě jsem vytáhla pergamen a podala mu ho. Chňapl po něm a strčil si ho za bundu. Přehodil přes sebe bílou deku a utíkalpryč. Z toho nejprudšího svahu. A byl pryč. Ulevilo se mi, že to mám za sebou a uvědomila jsem si, že mám hlad. Otočilajsem kobylu a opatrně jsme scházely dolů. Obloha byla stále zatažená. Šero bylo ještě větší než když jsmevyjížděly. Přitom už je březen. Zamířila jsem k asfaltce vedoucí lesem, okolo napůl zříceného hradu. Cesta bylacelá zasněžená, obklopila mě romantika nejvyšší - na stromech sníh a všude krásné ticho. Když jsem zajelahlouběji do lesa, ticho začalo být tíživé. Všestravující. Hrobové. V dálce bylo slyšet hrom. Hnala se na měbouřka. Přitáhla jsem si kapuci víc do čela a pobídla kobylu ke klusu. Nemusela jsem jí přemlouvat. Přede mnou se tyčilhrad. Nějak větší, než si ho pamatuju. Opravdu jsem tady už dlouho nejela.

Pak jsem uviděla světla. Světla za okny hradu. Nebo to probleskuje slunce? Byla mlha - okolo mě - nedohlédla jsem tak dobře. Vlétě se tam občas konala nějaká akce, ale teď v zimě? Celá jsem se roztřásla. Z toho hradu jsem měla vždycky strach.A na druhou stranu mě vždycky přitahoval. Meluzína už také nenašlapovala tak jistě jako před chvílí, nervosněházela hlavou a sama od sebe nacválala. Schválila jsem to. Vrstva sněhu na asfaltu byla dostatečná na to, aby se tu dalo cválat.Vločky mi padaly do obličeje, tak jsem sklonila hlavu. Tady nebylo kam zabloudit, nemusela jsem se dívat na cestu. Sněžilo čímdál tím víc. Meluzína se najednou prudce zastavila. Před námi - pár kroků - stál jezdec s koněm. Ačkoli byl blízko,přes počasí nebylo vidět víc než to, že jezdec i kůň jsou tmaví.

Vypadal tajemně a na bílém sněhu se dost tyčil. Zpanikařila jsem a otočila kobylu. Moc pobízet nepotřebovala, taky se jíodsud chtělo pryč. Zahrabala kopyty a pádila k Malému vrchu. Co si o mě ten chlap pomyslí? To je úplně jedno, chci domů,protože mám strach. Měla jsem hlavu skloněnou a Meluzína uháněla zpátky k Malému vrchu. Zastavila se tak prudce, že jsemjí málem přelítla přes hlavu. Zmateně jsem se rozhlédla, vztekle odhrnula cíp kapucy a uviděla před sebou dva jezdce.Hrozivě se přibližovali. Pomalým klusem. Seděli na obrovských koních, pomalu dvakrát takových než byla Meluzína. To semi snad zdá. Oba jeli lehce bokem - zabírali celou šířku cesty. Kobyla mi nedala moc času na rozmyšlenou, vztekle zafrkala, nazadních se otočila a naskočila do cvalu zase zpátky k hradu. Za zatáčkou to zase zarazila na fleku. V sedle jsem se udrželaspíš štěstím než silou. Proti nám byli nyní už dva jezdci. Nyní nebylo pochyb o tom, že jedou pro mě, ke mně nebose mnou chtějí mluvit nebo nevím co.

Měla jsem chuť křičet o pomoc, ale široko daleko nikdo nebyl.Ve vesničce pod Malým vrchem by mě nikdo neslyšel, byla daleko.Hustě sněžilo. Jen pár bláznů bylo venku. Nabádala jsem se ke klidu. Mezitím, co Meluzína nervózně udupávala sníha předváděla piruety, dojela delegace až ke mně. Jeden slezl z koně a uchopil Meluzínu za uzdu.Chtěla jsem protestovat: " Co si todovo-" nedořekla jsem větu, protože mě někdo další strhnul ze sedla. Za paži mě držel tak, jakoby mi jí chtělzlomit.

"Kdo jste?" vyštěkla jsem nepřirozeně znějícím hlasem. Měla jsem hrozný strach.

"Co ode mě chcete?"

Zase žádná odpověď. Ten co stál u mě, se jen uchechtnul.

"Tak se necukej." konečně někdo z nich promluvil. Copak se cukám? Možná se krčím strachy, ale rozhodně se necukám. Jeden znich, co zůstali sedět v sedle hodil provazem.

"Svaž ho." štěkl na toho za mnou. Ho? Snad jí, ne? Jde prostě o omyl. Čím dřív to vysvětlím, tím lépe promě.

"Ale já - " nedořekla jsem, protože mě jeden z nich uhodil do obličeje a zasyčel: "Mlč."

Burani! Uhodit ženu do obličeje! Chtěla jsem opět protestovat.

"Vyhoďte ho na koně a jedem, než ta vánice propukne naplno."

Nedařilo se mi dostat se do sedla, i když Meluzína je malý koník. S rukama svázanýma za zády to prostě dost dobřenejde.

Vůbec to nejde. Navíc jsem se třásla strachy. Ten, co se mě tam snažil vystrkat náhle ztratil trpělivost a hrubě mědloubnul do žeber.

"Tak to na mě nehraj, teď už neutečeš."

Ta banda tupců si neuvědomuje, s kým má tu čest. Prostě si mě s někým spletli. I když mi tichý hláseknašeptával, že tomu tak není. Že chytili toho, na koho už měli dlouho spadeno. Někdo z nich vzal Meluzínu za uzdu a cválalijsem pryč. Ještě že umím jezdit aspoň tak, jak umím, protože jinak bych si rozbila kokos. Neměla jsem nohy ve třmenech,ruce svázané za zády. Můj pád by si jistě vyložili jako pokus o útěk. Dojeli jsme k odbočce, která vede nahoru na hrad. Pomalu jsme stoupali nahoru, koňům občas uklouzlo kopyto. Zděsila jsem se. To nebyla hra světel od sluníčka. V těch oknech bylosvětlo. Umělé světlo. Od ohně nebo co já vím. Před námi byla obrovská brána, která se otevřela. Byla tma jako vnoci, hustě sněžilo a oblohu protnul blesk. Začal foukat ostrý vítr. Je mi zima. Až se ten omyl vysvětlí,doufám, že miuvaří čaj a nechají mě tu, dokud ta bouře neustane.

Na nádvoří mě hrubě stáhli za sedla a kobylu odvedli. Málem jsem neudržela rovnováhu a políbila dlažbu. Ne zrovnajemně mě odtáhli dovnitř. Neprotestovala jsem a těšila se na omluvu, která musela přijít ihned poté, co zjistí, kdojsem. Všichni se dívali na mě - muži i ženy. Byly oblečené jako služky - s bílými naškrobenými čepečky. Muži vypadali jako z minulých století. Stále jsem na sobě měla plášť a kapuci. Jeden z nich mě držel za paži atáhnul. Copak nepoznal, že má v ruce ženskou paži a že mě nemusí tak svírat? Ocitla jsem se ve velké hradní sínidobově zařízené se dvěma velkými krby, kde hořelo dřevo. Bylo tam teplo. S výzdobou sálu si dali opravdu záležet.Po stranách sálu byly na stolech zbytky hostiny na dřevěném a cínovém nádobí.

Dovlekli mě ke vzdálenějšímu konci místnosti. Na ozdobné, bytelné židli na vyvýšeném stupínku seděl muž.První čeho jsem si všimla, byly jeho ruce. Na zápěstích měl široké kožené náramky zdobené kovovými šupinami.Přes rozhalenou košili měl kožešinovou vestu. Měl blonďaté, na chlapa dlouhé vlasy. Nesnáším blonďáky. Opravdunesnáším. Měřil si mě přimhouřenýma očima. Navíc je strašně namyšlený, pomyslela jsem si znechuceně.Přejížděl mě od hlavy k patě. Snažil se mi nahnat strach? Ten mě tady v teple zcela opustil. Byla jsem znechucena. Ušklíblajsem se.

"Sundejte mu tu kápi, ať konečně vidím, kdo mi tak dlouho unikal." Měl hluboký, sytý, lehce znuděný hlas. Přiskočilke mně jeden z jeho mužů, rozepnul mi plášť, sundal kápi z hlavy, podal ho muži stojícímu vedle a pak mi sundalještě helmu z hlavy. Na tenhle okamžik jsem se tedy opravdu těšila a byla jsem připravená si ho vychutnat. Mé nazrzlé vlasyspadly na ramena a kratší sestřihané pramínky se lehce vlnily a trčely okolo mé hlavy do všech stran. V očích mužepřed sebou jsem uviděla údiv.

Pocítila jsem lehké zadostiučinění. Konečně odstoupil. Mezi mnou a tím blonďatým mizerou už nic nepřekáželo.Velmi pomalu jsem zvedala sklopený zrak. Podlaha, špičky jeho bot, kolena, pas a ruce na opěrkách, jeho hruď, ústa, nos, oči.Sálem se nesl vzrušený šepot. Zabodla jsem své oči do jeho a v tu chvíli oblohu protnul napříč blesk. Zaburácel hrom.Dala bych botky za to, že s sebou nepatrně trhnul. A pak se mu určitě zorničky rozšířily údivem, což jsem si na tu dálkynemohla vychutnat.

Stála jsem vzpřímeně a hrdě a měla jsem tu drzost dívat se mu do očí. Chvíli na mě zíral takřka hypnotizován,než si uvědomil svůj omyl. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Ale rozhodoval se rychle. Vychutnávala jsem si tyokamžiky a prohlížela si ho stejně důkladně jako on mě. Čekala jsem, až začne koktat omluvu. Hluboce jsem semýlila.

"Skutečně mě nenapadlo, že by posílali holku. A takhle mladou holku. To bylo chytrý. Moc chytrý." usmíval se.

Proboha co to blekotá? Mě přece nikdo neposlal! No, tedy, Tereza, ale to se přece nepočítá. A jak, mladou? Kolik si myslí,že mi je? No, když budu mít štěstí, bude to 18, když ne, mohla bych být ještě pod zákonem. Měla jsem počítat stím, že prostě vypadám o dost mladší, ale to je jedno. Zmocnil se mě vztek.

Ještě víc jsem se napřímila a blahosklonně pronesla tónem, kterým se mluví s malými cizími dětmi, které vámlezou na nervy:

"Nevím, kdo jste." otočila jsem se okolo sálu, aby bylo jasné, že jsem nikoho z těch lidí nikdy neviděla.

"Nevím, s kým jste si mě spletli a co ode mně chcete, ale nyní bych se ráda odebrala domů." Pohlédla jsem z okna. Sníhútočil na okna a byla téměř tma. Zužila vánice.

Začal se smát. Upřímným klokotavým smíchem. Zamrazilo mě v zádech.

"Hraješ to velmi dobře, ale už nemusíš. Znáš přece pravidla, tak víš co bude, ne?" díval se na mě mlsně jakokočka. Hladová. Velká kočka.

"Nic nehraju a o nějakých pravidlech nemám ani tušení." Zamotala jsem se do něčeho, o čem nemám ponětí.

Byla na něm znát netrpělivost s mou zatvrzelostí. Ale asi jsem to "hrála" opravdu dobře, protože pokynul rukou. Jeden z jeholidí odspěchal a pak mu něco přinesl. Pergamen. Zbledla jsem. Z mé reakce vyčetl odpověď, kterou chtěl slyšet, alepřesto se ještě zeptal: "Můžeš přísahat, že jsi tohle nikdy neviděla?" Vstal ze židle a pergamen mi rozvinul předočima. Hrozivě se nade mnou tyčil. Byl vyšší než já a měl široká ramena.

Jsem tvor od přírody nebo od výchovy? čestný, lhát se mi příčilo.

"No já - vlastně nevím, co je na tom papíře." vyhnula jsem se tak odpovědi. Ale on to bral jako doznání.

"Můžeš popřít, že jsi tenhle papír dnes předala malému klukovi?"

"No to ne, ale já vůbec nechápu, o co tady jde!" zařvala jsem.

Opět se usmál. Byl to mrazivý úsměv.

"Tak ty nevíš?" pravil jízlivě. "Pětkrát se ti to povedlo, to je přeci dost dobrý, ne? Vyhráli jste několik bitev, ale já jsem vyhrál válku a ještě mám zajatce! Můžu si s tebou udělat, co uznám za vhodné." posmíval se mi.

"Kdo vyhrál? Já si s nikým na nic nehraju! Dneska jsem po dlouhé době sedla na koně a chtěla se projet. Víte kdo já jsem?"můj hlas neměl daleko k hysterii.

"V pondělí tě viděli moji lidé, jak předáváš zprávu v Kostomlatech v parku, ale to jsi nám proklouzla. Ale zprávu senám podařilo dostat." Hodil na stůl druhý pergamen.

Zírala jsem jako opařená. "V pondělí jsem byla v práci!" řvala jsem zoufale. Svázané ruce za zády mě rozčilovaly,protože jsem nemohla gestikulovat. Jako blesk se mi v paměti vynořilo poznání, že Tereza mi říkala, že v pondělí byla sMeluzínou jen v parku, protože neměla moc času. Vím, že si nás lidi pletou. Na koni. Všímají si spíš koně a sedlaatak, ale my dvě máme i stejnou postavu, tedy na koni určitě. Už několikrát se mnou někdo ze zahrádkářů začalhovor, který měl navazovat na to, co bylo minule a vůbec si nevšimli, že mluví s někým jiným. Vypadala jsem značnězmateně a on si to vyložil jako rezignaci nebo strach z toho, co bude. Podle něj jsem vlastně měla vědět,co mě čeká.Netušila jsem nic. Proboha, co za hru to Tereza hrála? S čím mě to poslala?

"Lžeš, lasičko." pravil klidně. "Mám svědka, dosvědčí, že jsi dneska předával tenhle pergamen a to mistačí."

Přede mě postoupil ten malý klučina, co mi tvrdil, že ho posílá Darek. Zubil se na mě. Rezignovala jsem.

"Ano, předala jsem dneska tomuhle klukovi tohle psaní, ale o to mě požádala moje známá. Chápete? Vlastně je to mojevzdálená příbuzná. Ten kůň není můj. Budou mít o mě strach. Musím se vrátit, než mě začnou hledat.Nemám tušení, na co si tu hrajete, ani jaká jsou "pravidla". Ona má angínu, nemohla jet, tak mě prosila, jestli bych nemohlavzít dneska Meluzínu ven a pak mi do ruky strčila ten papír. Nevím co je v něm, napsáno." Byla jsem ráda, že jsem se do nějnepodívala a že jsem se na to Terezy nezeptala. Věřila jsem, že moje absolutní nevědomost o situaci mě zachrání.Prosebně jsem upřela oči na blonďáka, ač mi to bylo proti srsti. Určitě byl mladší než já. On si asi to samémyslel o mně.

"Tím, že tě s tím poslala dala souhlas za tebe. Mohla počkat, až se uzdraví."

"Říkala něco o tom, že to spěchá. " pravila jsem unaveně.

Zase se zasmál. Já jsem byla otrávená, vyděšená a unavená. Ruce za zády mě bolely.

"No, jistě že to spěchalo. Dneska byla poslední možnost - málem jste vyhráli - ale nepovedlo se vám to." pravil vítězoslavně.

"Opravdu nevím, o co jde."

Podíval se na mě tak, jakoby chtěl dohlédnout až na dno mé duše. Uviděl tam jen zmatek a to, že mluvím pravdu. Taképrosbu. Aby tahle komedie už skončila. Pak se nadechnul, jakoby se mě chtěl na něco zeptat. Pak se ale zarazil, záhadně seusmál, jako by ho napadla nějaká úžasná nová myšlenka, poodstoupil ode mě a zavolal své muže.

"Odveďte jí."

Blížili se ke mně dva muži. Došlo mi, že bude zle. Kopala jsem, křičela, nadávala, škrábala, kousala. "S ničímjsem souhlas nedala! Jsem tu proti své vůli, slyšíte?"

Nedalo jim moc práce zpacifikovat ženu, která má svázané ruce za zády. Pouta se mi sice trochu povolila, ale ne tak, abych mohlaruce vysmeknout. Ten odporný chlap přede mnou se zase smál. Za břicho se popadal. Také mě hltal očima. Modrozelenýma očima. Uviděla jsem v těch očích chtíč. Bože dej, ať to není úchyl. Do pokoje mě spíš donesli než dovedli. Nemínilajsem jim to usnadnit. Mrskli se mnou na postel a odešli. V zámku zarachotil klíč. Byla jsem zamčená. Ležela jsem klidně na postelina boku a zprudka oddychovala. V žaludku mi kručelo. Ta postel byla tak velká, že by se v ní vyspala celá rodina. S nebesy. Stěžkým sametovým tmavě modrým přehozem se zlatým vyšíváním. Nebesa asi taky ze sametu, jen o odstínsvětlejšího. Normálně, by se mi tady líbilo. Když jsem konečně popadla dech, posadila jsem se. Vedle postele byl toaletnístolek s velkým zrcadlem v bohatě zdobeném rámu. Na stolku bylo několik dóziček. Byla jsem zvědavá, co v nich je, ale stejnějsem se nemohla podívat, i kdyby mi to moje hrdost dovolila. Pouta neškrtila, ale vysmeknout jsem se nemohla. Proboha, co to má všechnoznamenat? Venku stále zuřila vánice, pokoj vlastně osvětlovalo 9 svíček ve třech svícnech. Jeden stál na komodě u zdi. Ukamenné zdi, na které visela tapiserie. Jestli je tkaná a ne malovaná, musela být pěkně drahá. Nevydržela jsem to a šla sepodívat zblízka. Byla namalovaná. Trochu mě to uklidnilo.

V zámku zarachotil klíč. Prudce jsem se otočila, srdce se mi leknutím málem zastavilo. Vešla žena s naškrobenýmčepečkem, korsetem utaženým tak, že jí nahoře vykukovaly obliny ňader kryté jen tenoučkou bílou spodní košilí.Měla téměř vosí pas a dlouhou tmavou širokou sukni. Byla mladší než já. Alespoň tedy vypadala mladší než já,opravila jsem se v duchu.

Udělala přede mnou pukrle. "Jsem Elinor a mám tě vykoupat." pronesla tichým, ale melodických hlasem.

"Nechci se koupat, chci jet domů." odsekla jsem, ani se nepředstavila.

Vykulila na mě své tmavé mandlové oči.

"Ty máš teda odvahu. Chceš se dolů podívat co nejdřív?"

"Kam dolů? Chci domů." můj hlas nabýval na intenzitě.

Vykulila oči ještě víc, dala ruce v bok a pátravě si mě prohlížela.

"Ty jsi v tom opravdu nevinně, viď?" pravila smutně, odpověď znala předem.

"Asi ano, i když pořád nevim v čem." už jsem nekřičela.

"Opravdu nevíš nic o pravidlech?"

"Pokud nemáš na mysli pravidla silničního provozu, tak nevím." odsekla jsem.

"Tak to jsi v pěkný kaši, jestli jsi tu opravdu nedobrovolně." nebylo poznat, jestli jí je do pláče nebo jestli se směje.

"Ježíš, vždyť od začátku říkám, že tu nejsem dobrovolně!!!" křičela jsem.

"Ale všichni si myslí, že je to součást hry." oponovala mi.

"Nehraju! Na nic si nehraju!! Všechno, co říkám, myslím vážně! Kdy už to konečně pochopíte?! Prostě jste si měspletli. Chápeš to?" křičela jsem, ale poslední větu jsem vyslovila tiše se slzami na krajíčku.

Bezděky si chytla hrdlo rukou, jakoby se lekla nebo jí to teď teprve došlo - no aspoň někomu, myslela jsem si. V jejích očíchse zračila rychlost myšlenek, které jí probíhaly hlavou.

"Chápu, ale jemu je to jedno. To, že jsi o tom papíru nic nevěděla ti neuvěřil. Nemá cenu se sním přít. Prosím slibmi, že mu nebudeš odporovat." úpěnlivě se na mě dívala.

Zaslechly jsme nějaký zvuk zpoza dveří. Trhla s sebou a zašeptala: "Kdyby někdo zjistil,že se tu s tebou vybavuju, potrestali bymě. Mám tě jen vykoupat a obléct." vypadala rozpačitě. Chtěla mi pomoct, ale něčeho se zároveň velmi obávala.

"Proč by tě někdo trestal za to, že se se mnou bavíš?", nechápala jsem. " Tak tě sem neměli posílat."

Rezignovaně vzdychla.

"Prosím tě, pojď, vykoupu tě a mezitím ti to povím."

"Umím se vykoupat sama."

"Prosím!", zaúpěla, "Někdo může poslouchat za dveřmi nebo vejít sem a poslouchat za dveřmi do koupelny, musí to vypadat,že tě koupu a jsem zticha."

"Dobře." souhlasila jsem, když vypadala tak nešťastně.

Vytáhla nůž a šla ke mně blíž. Couvla jsem o dva kroky dozadu a zaúpěla: "Zbláznila jsi se? Co chceš dělat s tímnožem?" úzkost mi čišela z hlasu. Zastavila se a pousmála, asi jí došlo, jak to nutně muselo vypadat.

"Ne neboj, neublížím ti" cukaly jí koutky - byla v tu chvíli jako malé roztomilé děvčátko, "jen z tebe musím nějaksundat šaty."

Oči se mi rozšířily údivem. Ona je ze mě chce odřezat?!

"Tak mi rozvaž ruce, já se svléknu sama."navrhla jsem.

Rozhodně zavrtěla hlavou. "Tak to nemůžu, kdyby na to přišel, zabil by mě."

"Nepřijde na to, já mu to neřeknu."

"Ne to opravdu nejde, tomu ty nerozumíš." pravila rozhodně.

"Slibuju ti, že neuteču e nechám se potom zase svázat." Svůj slib jsem nemyslela úplně vážně. Dveře totiž nebyly zamčené a na chodbě bylo zase ticho.

"Vůbec nevíš, co říkáš." pravila unaveně. Překvapivě rozhodně ke mně přistoupila rozepla mi bundu,rozřízla svetr, pak tričko i podprsenku - vpředu a všechno ještě podél rukávů. Necekla jsem ani slovo, ani jsem senepohnula, sotva jsem dýchala. Bála jsem se, že mě pořeže. Kalhoty, punčocháče, chapsy z lýtek, ponožky a boty misundala normálně. Bolely mě neskutečně záda od svázaných rukou. Soucitně na mě pohlédla. "Nejsi moc zvyklá,viď?"

"Ne, to teda nejsem!! Ty snad ano?!" odsekla jsem na tak blbou otázku. Měla jsem pocit, že si ze mě utahuje.

"Já jsem a ty budeš taky." odpověděla naprosto klidně a strkala mě k malým dvířkům ve stěně - vedly do koupelny. Nad její odpovědí jsem zalapala po dechu. Začala se mi točit hlava. Pomohla mi vlézt do kádě, posadila mě na sedátkouvnitř a zavřela za námi malá dvířka. Vzala sprchu a máčela mi vlasy. Když voda šuměla tak, aby náš hovor nebyloza dvířky slyšet, zašeptala mi do ucha: " Víš co je to bdsm?" Zrudly mi tváře a nebylo to jen horkou vodou. Vlastně ta vodabyla spíš vlažná.

"Takže víš." zkonstatovala.

"Neodporuj a snaž se mu vyhovět. Dovede si vymyslet velice rafinovaný trest, který je vždycky horší než to, co po toběchtěl původně. Všichni to o něm vědí. Umí hezky svazovat." zasnila se, v jejím hlase už nebylo varování, alevzrušení. Vypnula vodu a masírovala mi hlavu šampónem. Když byla s výsledkem spokojená, vodu zase zapnula.Voda z káděodtékala normálním odpadem pryč. Důkladně opláchla šampón z mé hlavy i z kádě. Pak mě namydlila. Celou dobumlčela a já jsem vstřebávala její slova. Mydlila mě po celém těle a když mi sáhla na prsa, ošila jsem se.

"To musíš vydržet, to přece nic není. Hlavně se takhle necukej před ním, až na tebe budu sahat."

"Cože?!" zařvala jsem.

Překryla mi ústa rukou od mýdla. Začala jsem prskat. "Tiše, tiše," nabádal mě rozčileně, "chci ti pomoct, chci ti jenompomoct. Dříve nebo později k tomu dojde a když uvidí, že se ti to nelíbí, budeme muset předvádět ještě horšívěci. A když budeš hodně vyvádět, bude to před obecenstvem."

"To není pravda." šeptala jsem.

"Můžeš to zkusit." neznělo to nabroušeně ani uraženě, spíš smutně.

"Roztáhni nohy." vyzvala mě.

"Ty jsi se zbláznila!" už jsem zase křičela.

Rychle pustila vodu a můj křik zaniknul v hukotu sprchy. Pustila mi jí do obličeje. Studenou.

"Už jsi se uklidnila?"

Kývla jsem hlavou.

"Tak dělej!" Bylo v ní víc rozhodnosti a vůle než jsem předpokládala.

"Udělám to sama, rozvaž mi ruce, prosím."

"Říkala jsem ti, že to nejde. Jelita na zadku mi začínají blednout a já si konečně může normálně sednout.Nechci skončit dole v mučírně. Ani kvůli tobě ne. Potřebuju chvíli oddech."

"Tak to nech." prosila jsem jí dál.

"To nepřichází v úvahu, on si to zkontroluje."

"Cože?"

Vyskočila jsem ze stoličky a chystala se vylézt z kádě. Pustila studenou vodu, cákala na mě a syčela: "Sedni si zpátky!"

Zmrzlá na kost jsem poslechla.

"Jsi praštěná, jestli si myslíš, že se odsud dá odejít."

Sáhla mi mezi nohy, ale v jejím doteku nebylo nic pobuřujícího. Brala to neosobně jako práci. Konečně mě celouopláchla, zašpuntovala káď a začala jí napouštět horkou vodou. Ze skříňky ze stěny vzala džbán, něco doněj dala něco lžící z jedné z dóz, zamíchala pak obsah vylila do kádě.

"Co to je?" prskala jsem.

"Mlíko s medem."

Myslela jsem, že si dělá srandu.

"Kůže je potom hebčí a krásně voní. Jemu se to líbí." pokrčila rameny.

"Jak se vlastně jmenuje?" Mohly jsem mluvit nahlas, protože voda dělala dostatečný kravál.

"Jak se jmenuje doopravdy nevím. Všichni si tu říkáme jen přezdívkou. Jakou máš ty?"

"Žádnou." utnula jsem jí. "Takže Elinor je taky přezdívka?"

"Ano."

"Aha."

"Jak si budeš říkat ty?"

"Co já vím."

"Zeptá se tě."

"No a co?"

"Musíš mu odpovědět."

"Jak se teda jmenuje nebo jak mu říkáte?"

"Říká si Diatelo a ty mu říkej Pane." Protáhla jsem obličej nechutí.

"Samozřejmě mu budeš vykat." Zachvacovala mě čím dál větší panika. "Nevydržím tu, prostě tunevydržím."

"No někoho tak nezkušenýho jako ty jsme tu asi fakt ještě neměli."

"Na co vlastně hrajete?"

"To je různý a složitý, ale ty co hrajou a jsou zajatý druhou stranou se musí ve všem podvolit. Se zajatcem si můžešdělat, co chceš." blýsklo se jí při tom v očích nebo se mi to jen zdálo? Jako by mi četla myšlenky, pokračovala dál:"Asi před půl rokem jsem tu velela já a zajali jsme - no, to je jedno, stejně ho neznáš. Bylo to poprvé, co padl někomu dorukou, víš, jinak si to vždycky užíval z té druhé strany. Byl strašně vzpurný a arogantní. Myslel si, že hopřikovu ke sloupu a zmrskám mu záda. Ani jsem se ho nedotkla. Neměl na kůži jedinej škrábanec a nakonec se přede mnou plazilpo kolenou a prosil. Byl to nejkrásnější zážitek v mém sexuálním životě." zasnila se Elinor. Káď byla zpolanapuštěná.

Upřeně se na mě zahleděla, jako by mě viděla poprvé. Vypadala jsem zřejmě poněkud šokovaně.

...::: Tip pro Vás: Růžová kovová pouta :::...
Sexshop Sexujte.cz

"Nejsi panna, viď?" ptala se úzkostlivě.

"A když ano?"

"No, " pravila pomalu, " kdybys byla, asi by tě to zachránilo, ale počítej s tím, že si to ověří hned, jakmile tovyslovíš."

Usmívala jsem se. S chlapem jsem několik týdnů nespala. Mohlo by to stačit? Mohlo by to vzbudit zdání, které potřebujuvzbudit?

"Jestli zjistí, že lžeš, strhá z tebe na místě šaty a nechá tě přivázanou v sále."

"No a?"

"Nahou, přivázanou! Budeš všem k dispozici! Uvažuj! Pokud tedy nejsi zrovna exhibicionisticky založená, asi ti to mocpříjemný nebude."

"Proč mi to všechno říkáš? Proč mi radíš? Máš ho přeci ráda, ne?" nemohla jsem se ubránit podezření.

Smutně vzdychla. "V sále se mi zdálo, že jsi tu opravdu omylem a že s námi nemáš nic společného."

"No to tedy nemám." dodala jsem popuzeně.

"Ale co je to bdsm, víš, viď?" bylo to jako šlehnutí bičem. Opět mi zrudly tváře.

"Ty taky určitě víš, co je AIDS a nikoho takového jsi neviděla a sama tím netrpíš."

"To je pravda, " připustila.

"Hm, tak proč mi pomáháš?"

"Já jsem si toho všimla a věřím, že on si toho všimnul taky a i když to je Pán, nebude tě chtít trápit tak, jakonás. Pokud ho k tomu nevyprovokuješ. Musíš hrát vyděšenou, nemohoucí, přihlouplou puberťačku a udělat všechno, cobude chtít. To ho znudí. Má rád výzvy. Při náznaku odporu ho to začne bavit a bude chtít zjistit, jestli by se ti tonelíbilo."

No, ten úkol vypadal zdánlivě jednoduše. "Neudržím se."

"Bude tě chtít ovládnout. Ovládat hloupé lidi je nuda. Musíš vypadat, že se bojíš, že tě zabije neboznásilní,"

"Copak to nechce udělat?"

"O tom dost pochybuju."

"Proč mě tedy rovnou nepustí, když ví, že k vám nepatřím."

"Protože miluje nové hračky. Měl takovou radost, když tě přivedli a ještě větší, když zjistil, že jsi žena.Myslel si, že pronásleduje nějakého mladíčka s krátkými vlasy. Nevím proč."

No, Tereza měla krátké vlasy, ale že by vypadala jako mladíček?

"Myslím, že tě chce pustit, ale nejdřív si tě vyzkouší. Co kdyby se ti to náhodou líbilo?"

"No, to ani náhodou." řekla jsem to příliš kategoricky.

"A on se ti nelíbí?" vyzvídala Elinor dál.

Zřejmě jsem se zadívala dost vyděšeně, protože se začala smát.

"Nesnáším blonďáky."

"Hm, já je vlastně taky nemusím, ale Diatelo má úžasný oči - vidí s nima až na dno duše. A umí hezky svazovat. Netakhle." pohrdlivě se dotkla mých pout. "Určitě to převáže, až za tebou přijde. Bude to pohodlnější,uvidíš."

"To asi sotva. Bolí mě celé ruce, bolí mě záda, je to k nesnesení. Nemohla bys mi to aspoň trochu povolit?" zaškemralajsem.

Už už sahala k mým rukám, když v tu chvíli se otevřely malá dvířka a objevila se v nich hlava nějaké ženy.

"Elinor, Pán už se po tobě shání."

"Žehlila jsem jí věci." hodila ke mně hlavou. "Jen jí dokoupu a hned budeme hotové. Přines mi ty šaty, víš kde jsou."

"Jo." hlava zmizela a dvířka se zavřely.

"Na ní si dej pozor. Strašně se mu chce zavděčit, takže na nás všechno poví." šeptala Elinor u mého ucha.

"Vždyť nemá co." také jsem šeptala.

"No, u ní nikdy nevím. Dělej, namoč se do tý vody celá, už jsme zmeškaly dost času." Zase z ní byla taková nervosní,těkající bytůstka. V drobném okénku jsem zahlédla kus modré oblohy. Vánice přestala. Rychle mě osušila, sundal miručník z hlavy a zabalila mě do osušky. Odvedla mě zpět do pokoje, posadila mě na stoličku před toaletní stolek se zrcadlema začala mi rozčesávat vlasy. Za chvíli přišla ta druhá - zlá a položila na postel dlouhou sukni, bílou halenku akorset.

"Už jsi přinesla to jídlo?" zeptala se mile Elinor.

"Ježíš, nepřinesla." vyletěla z pokoje.

Aspoň tě budu moct obléknout bez ní, rychle. Vlasy nechala napůl nerozčesané, navlékla mi punčochy se samolepícímlemem, sukni, kterou pak zase svlékla, protože zapomněla na spodničku.

"A co kalhotky?" zaprosila jsem.

"Na ty zapomeň." zašeptala Elinor.

Mám na sobě spodničku o x-vrstvách a dlouhou sukni, bude to v pořádku, to přežiju, uklidňovala jsem sama sebe. Elinorzjistila, že mi nemůže navléknout košili, pokud mi nerozváže ruce. Opravdu děsný problém.

"Budu se muset jít zeptat."

Rozesmála jsem se. "Jeho?"

"Ano."

"Proboha, Elinor, rozvaž mi ty ruce, navleč to na mě a zase mě zavaž."

"Ty to pořád nechápeš. To jsou detaily, kterých si on všímá. Dojde mu to. Odneseme to obě."

"Dobře, tak běž. Nezapomeň zamknout, aby mě to nesvádělo k útěku." zavrčela jsem.

Elinor zbledla. "Ty prostě nevíš co mluvíš."

V tu chvíli se vrátila ta Zlá. Nesla podnos s jídlem. Hlady jsem padala.

"Jdi se zeptat Pána, jestli jí můžeme rozvázat ruce, abysme jí mohly obléknout." tváří v tvář téhle ženěbyla nečekaně autoritativní. Za chvíli přišla udýchaná Zlá s laskavým souhlasem. Měly mi nechat ruce rozvázané. Mé srdce plesalo, teď ještě prolétnout dveřmi a pryč odsud. "Pán si jí zaváže sám." dodala s nesouhlasem v hlase.Jako by mi záviděla. Bože, jak ráda bych si to s tebou vyměnila, děvče.

"Dobře, běž umýt vanu." Elinor jí opět šikovně dirigovala z doslechu. Ona nesouhlasně pohodila hlavou, ale šla. Dvířka nechala otevřená. Elinor mi šeptala do ucha, když mě rozvazovala: "Teď prosím tě neutíkej, za dveřmi jestráž a dole pod schody další." Mé naděje pohasly. Mnula jsem si zápěstí a protahovala ztuhlá záda. Rychle minavlékla košili a korset. Ten utáhla tak, že jsem musela protestovat. Jen mě dloubla do žeber a něco zasyčela. Pak měposadila opět k zrcadlu a dokončila česání. Vlasy byly skoro suché, v pokoji bylo znatelně tepleji, než když jsem sempřišla.

Elinor mi šeptala do ucha: " Prosim tě, vzpomeň si na to, co jsem ti říkala. Můžeš křičet, můžeš brečet,mužeš cokoli, ale hlavně mu neodporuj - buď vyděšená, opakuj si, že tě chce zabít. Rozumíš? I když po tobě budechtít cokoli. Ono to nebude tak žhavé. Bude tě chtít svázat. Nech ty ruce volně, když budeš brečet a prosit, bude toideální. Nedívej se mu do očí. Moc nemluv."

Lehce mě políbila do vlasů a společně s tou Zlou odešly. Osaměla jsem tak náhle, že jsem ani nestačila poděkovat, anise rozloučit. Srdce mi tlouklo. Vstala jsem ze stoličky, podívala se z okna a - vrzly dveře. Stál v nich on. Hrát poplašenou,nebude zas takový problém.

Stál ve dveřích a prohlížel si mě. Ve tváři se mu nezračila absolutně žádná emoce. Ani pozitivní aninegativní. Stál a hleděl na mě netečně jako římský císař. Štvalo mě to, ale dle Elinořiny rady jsem se munedívala do očí a snažila se působit co nejkřehčím a nejnevinějším dojmem. Po nekonečně dlouhé chvílipostoupil dále do pokoje, zavřel za sebou dveře, zamknul a klíč si strčil do přední kapsy kalhot.

"Jak ti mám říkat?"

Nad jeho otázkou mi zůstal rozum stát. Asi to na mě bylo vidět.

Pousmál se a řekl: "Neptám se jak se jmenuješ, ptám se jak ti mám říkat. Zapomněla jsi mluvit?" dodal lehcenetrpělivě.

Ano, vzpomínala jsem si, že Elinor říkala něco o přezdívkách, ale tu myšlenku jsme nedokončily. Cítila jsem sedotčená, že nechce znát moje jméno, možná by mě pak rychle pustil. Ale nechtěla jsem ho rozčílit hned na začátku.Nevypadal příliš hravě. Všechna jména se mi vykouřila z hlavy. Napadla mě jen internetová přezdívka. To by šlo.

"Diana."

V dálce za oknem byla vesnice, pomalu se začínalo stmívat. Nevnímala jsem to.

"Elinor mi řekla, že víš o - " na chvíli se zarazil a hledal slova, "-o naší orientaci."

Ta zrádkyně! Mohla jsem si myslet, že mi nepomáhá jen tak! Emoce se mi zračily na tváři a on v ní četl jako votevřené knize.

"Já jsem se jí na to ptal a ona mi musí říkat pravdu. Nesmí mi lhát." - s jasným podtextem lhát jako ty. Jestli se měpokoušel uklidnit, tak se to nepovedlo.

"Také mi říkala, že si myslí, že se na to nehodíš a že se s tebou budu nudit." Že by tedy Elinor nebyla proti mně? Začínala jsem jí chápat a vzpomněla si na to, co říkala o tom, že už si konečně může po dlouhé doběpohodlně sednout. Toto sdělení mě potěšilo, zřejmě má mínění Elinor jistou váhu.

"Ale já si to nemyslím." ta slova dopadla jako sekyra na špalek. Jakékoli náznaky úsměvu z mé tváře okamžitězmizely a nahradila je ostražitost.

"Takže ty víš, co to je bdsm?"

"Ano, četla jsem o tom." odpověděla jsem pomalu.

"Myslíš, že se ti to bude líbit?" předl jako kočka.

Dala jsem si pozor, abych neodpověděla tak kategoricky jako před tím. Zamyslela jsem se na chvíli, aby to znělo opravdově.

"Myslím, že ne." řekla jsem pomalu, ale pevně.

"Zkoušela jsi to někdy?"

"Ne," vydechla jsem bez přemýšlení.

"Jak tedy můžeš vědět, že se ti to nebude líbit, když vlastně nevíš o co jde?" On byl rozhodnut si ode mě vymoctmůj souhlas! Docela se mu to zatím dařilo. Zamyslela jsem se podruhé ani ne tak nad odpovědí, ale nad vhodnými slovy. Slovy,která by zároveň byly pravda. Bylo nesmírně těžké před ním lhát. V duchu jsem se Elinor omluvila za své ukvapenésoudy.

"Já - " stydlivě jsem sklopila oči "- já nemám ráda násilí, já - " dokonce se mi podařilo zrudnout, vypadala jsem jakonevinnost sama, " - já to mám radši něžně." vyhrkla jsem. Po očku jsem pozorovala, jak na něj zapůsobila má slova. Hltalmě očima. Jako nadržený pubertální mládenec, který právě dostal od své dívky souhlas k jejich prvnímu sexu.Jenže tohle nebyl pubertální mládenec. Ale vypadal stejně radostně a pak se dokonce začal smát.

Myslela jsem si, že se zbláznil. Pak jsem si myslela, že se směje mým naivním romantickým touhám. Pak se trochu uklidnil ašel pomalu blíž ke mně. Stála jsem na místě, jako by mi nohy vrostly do podlahy.

"Budu tak něžný, žes to ještě nezažila, Diano." zašeptal u mé hlavy. Sklonil se a políbil mě na téměřholé rameno. Rukama mě lehce uchopil za ramena, jakoby se bál, že se rozplynu.

Panebože, smiluj se nade mnou. Byla jsem vyslyšena. Náhle poodstoupil: "Tobě kručí v břiše, já jsem úplně na tojídlo zapomněl!" Vedl mě k židli a galantně mě usadil. Přede mnou byl tác k jídlem. Už už jsem se dotýkala vidličky, chtěla jsem na ní nabodnout kus masa. Rozmáchl se, srazil vidličku ze stolu a ta se zařinčením dopadla na dlažbu. Tvářil se smrtelně vážně. Odsekával jednotlivá slova: "Nedovolil jsem ti, abys začala jíst."

Chtělo se mi brečet, přešla mě veškerá chuť na jídlo, ale měla jsem úděsný hlad.

Poslušně jsem složila ruce zpátky do klína a tupě zírala na stěnu před sebe. Musela jsem skýtat žalostný pohled.Dle Elinořiny rady jsem se více nepokoušela zadržet slzy a dokonce mi jich pár skanulo po tváři. Zamyšleně si měprohlížel a poté smířlivě pravil: "Vím, že jsi tu nová, ale budeš se snažit mě nerozzlobit - " Evidentněchtěl pokračovat déle v proslovu, ale jak tam tak nade mnou stál, říkala jsem si, že teď je ideální chvíle na dalšívýstup.

Svezla jsem se ze židle na podlahu, klekla si na kolena k jeho nohám, objala jeho kotníky a mezi vzlyky štkala: "Prosím,nezabíjejte mě, prosím. Nemám ponětí o čem tu všichni mluvíte, chci domů." Slzy se mi řinuly po tvářích a vzlykyotřásaly mým tělem. Kdybych v tu chvíli mohla vidět jeho tvář, spatřila bych znechucení. Kolikrát už se předním ženy plazily s nějakým podobným přáním? Ale jaksi za jiných okolností. Tohle ho skutečně otrávilo. Tisklajsem jeho kotníky a nevím, čím se moje tělo otřásalo víc, jestli vztekem a nechutí nebo strachem a vzlyky.

"Přestaň" procedil skrz zuby. Čišelo z něj znechucení. Oddychla jsem si. Musím se ovládat, opakovala jsem si. Musím.Stáhla jsem ruce z jeho kotníků a zůstala klečet na dlaždicích s hlavou opřenou o zem a ruce choulila k tělu.

"Vstaň, nikdo tě nezabije."

Váhavě jsem vstávala, jak se slušelo na k smrti vyděšenou ženu.

"Pustíte mě tedy domů?" dodal jsem přesně tak naivně, jak jsem měla v úmyslu.

"Ne" vyštěkl, značně popuzen celou situací. Chtěl kořist a chtěl jí štvát. Rozhodně si nepředstavoval tohle. Protáhla jsem obličej a začala znovu vzlykat jako malá holčička. Připadala jsem si jako idiot. Nesmím se na něj dívat,když mi neuvidí do očí, všechno bude v pořádku. Začal přemýšlet o tom, že jeho prvotní nadšení, kdyžmě uviděl bude marné. Nechtěl se s tím smířit. Když jsem si mnula oko pěstičkou, zahlédla jsem, jak znechuceně se namě dívá. Štěstí se na mě usmálo. Říkala jsem si, že by to stačilo, přestala jsem ze sebe mačkat slzy, stálase sklopenýma očima a otřásala ramínky v doznívajících vzlycích.

Lámal si hlavu nad tím, co se mnou teď.

"Řekla ti Elinor, jak mi máš říkat?" Už se zase ovládal.

Nemělo cenu lhát. Vystrašené oběti nelžou.

"Ano." špitla jsem.

"Mhmm -?"

Velmi dobře jsem chápala, ale teď jsem musela ve vlastním zájmu vypadat trochu slaboduše.

Nervózně poťukával prsty do desky stolu. Mlčela jsem a předstírala, že nic nechápu.

"No?!"

"Co?" špitla jsem.

"Víš, jak mi máš říkat?!"

Zatvářila jsem se zmateně a pohlédla na něj.

"Ano."

"Ano, co?"

Koukala jsem před sebe jako debílek. Musela jsem být velmi věrohodná podle jeho reakce. Vytočila jsem ho téměř knepříčetnosti. Chtělo se mi rozchechtat. Vypadal jako lev, kterému myška sebrala žrádlo před nosem. Poodešel k oknu. Mocbych za to nedala, že si počítal - minimálně do 10, pomalu. Když se vrátil, posadil se na židli přede mě a už se zaseovládal.

"Musíš říct, ano, Pane." jeho hlas byl medový, miloučký. Zařízl se mi do mysli jako nůž. Takhle klidný a laskavývypadal a byl mnohem nebezpečnější než před chvílí. Nešlo mi to přes rty, ale musela jsem to říct. Rychle. Vystrašené oběti by se tohle nepříčilo. Ne člověku, který se bojí o svůj život. Jenže já jsem se nebála - oživot.

"Ano, Pane, " vyhrkla jsem dostatečně rychle a dostatečně nahlas, aby v tom nemohl hledat vzdor.

"Dobře. " zavrněl. Pro tuto chvíli byl spokojen. "Posaď se."

Udělala jsem to. Okamžitě. Seděla jsem na židli jako myška, mlčela a upírala hladové zraky na jídlo před sebou. Hladyjsem téměř omdlévala. Také mlčel a nehýbal se. Věděla jsem na co čeká, ale dál jsem hrála hloupoučkou.

"Musíš mi odpovědět. Vždycky." stále ten laskavý tón, ale už to nešlo bez jisté námahy.

"Aha." dodala jsem s děsným překvapením v hlase. Plaše jsem se na něj usmála. Chtěla jsem ho přeci potěšit. Sevřeldesku stolu tak, že mu zbělely klouby na rukou. Byl vzteklý. Ale ovládal se. S vypětím všech sil. Já jsem s vypětímvšech sil zadržovala smích. Štípala jsem se do předloktí, aby to bolelo a nechtělo se mi tolik smát.

"Vstaň."

Vstala jsem s patřičně překvapeným výrazem.

"Co mi odpovíš?" jen stěží zakrýval vztek, který jím cloumal. Tohle asi opravdu nepůjde, myslel si.

Obličej se mi rozzářil v hraném pochopení. "Ano, Pane" odpověděla jsem zvesela. Ještě víc ho to naštvalo.

"Sedni si." procedil skrz zuby.

"Ano, Pane." usmívala jsem se jako cvičený psík bez vlastního mozku, čekající na pochvalu. Věděla jsem, ževítězství mám na dosah. Teď už jsem čekala jen na povel, abych mohla začít jíst. Příliš brzy jsem se opájelapocitem vítězství.

"Nakrmím tě." řekl náhle. Zbledla jsem a na okamžik se mu vzdorně zahleděla do očí. Na kratičký okamžik. Ihned jsemoči sklopila a řekla: "Ano, Pane."

"Máš hlad?" řečnická otázka. Pochopitelně, že jsem měla hlad. Chtěl se mnou mluvit. Ovládnout intonaci hlasu, výrazobličeje a řeč těla najednou je složité.

"Ano, Pane." znělo to unaveně. Unavená obět. To by mohlo jít. Beztak jsem polomrtvá hlady.

Dál se neptal, vybíral sousta podle sebe a vůbec ho nezajímalo, jestli něco třeba nejím. Měla jsem ale takový hlad, že mito bylo téměř jedno a že jsem se nechala i krmit, což pro mě byla strašná potupa, pošlapání mé důstojnosti. Sám se jídla vůbec nedotknul. Znervózňovalo mě to. Celou dobu mě upřeně pozoroval. Statečně jsem snášela jehopohled, nedívala jsem se na něj, ale na jídlo. Snažila jsem se moc nehltat. Poté, co mě nakrmil masem a tím ostatním, odložilvidličku (druhou vidličku, ta co mi vyrazil z ruky zůstala na podlaze) a rukama vybíral nakrájené kousky ovoce a zákusky. Krmitrukama mě nebude, olizovat prsty mu nebudu. Bylo to nad moje síly. Kousky šlehačky mi padaly od pusy, několikrát jsem se zapomněla achtěla padající kousek zachytit rukou. Měla jsem je složené v klíně pod stolem, takže to vždycky jen zadunělo, kdyžjsem se praštila zespodu o desku stolu. Štípala jsem se do předloktí,abych ruce udržela v klidu, sebe na židli a v duchu sipořád opakovala Elinořinu radu: Hlavně mu neodporuj i když po tobě bude chtít cokoli. Opakovala jsem si to jako motlitbu. Moc tonepomáhalo, vařila se ve mně krev. Když jsem se praštil asi potřetí, vstal. Věděla jsem, že je něco špatně.

"Chudáčku, musí to být pro tebe těžké nechat ty ruce v klidu." vysmíval se mi a já jsem to věděla. Už tooslovení! Chtěla jsem mu vrazil pěst do obličeje. Šel ke komodě a vytáhl z ní klubko hubených bílých provazů. Cuklajsem sebou.

"Svážu ti ruce, aby tě to nesvádělo. Nechceš mě přeci rozzlobit?"

Už nechci hrát přihlouplou roztřesenou oběť!

"Ne, Pane," procedila jsem skrz zuby.

"Hodná" zapředl.

Chtělo se mi řvát, vyskočit, obrátit stůl i s nádobím, hodit po něm židli. Ublížit mu. Tenhle předoucípochvalný tón mě přivede do hrobu. Tohle už dlouho nevydržím. Musíš. Zatnula jsem zuby. Obrazně i doslova. Mezitím vzaldo rukou mojí dlaň a poklekl u mé židle. Proboha co jde dělat? Provazy odložil na podlahu tak, abych je neviděla. Asi se bál,aby mě ten pohled nevyděsil. Měl příjemně teplé ruce a hladil s nimi mojí dlaň, bříška prstů, hřbet ruky apokrýval všechna místa, kterých se dotknul drobnými polibky. Klečel. A já jsem se dívala na jeho blonďatou hlavu. Jehovlasy mě šimraly na ruce. Otřásla jsem se odporem. Nebo rozkoší? Ještě nikdo s mou dlaní nezacházel takhle jemně,něžně a takhle dlouho nelaskal každý záhyb kůže. Pak mě donutil, abych dala ruku za záda a neopírala se o opěradlo. Pomalu začal omotávat moje pravé zápěstí bílou šňůrou. Měla jsem nesčetně možností se vyvléknout,ucuknout. V mozku mi drnčela jedna jediná myšlenka: Bude tě chtít svázat, nech ho. Neodporuj. Všechno dobře dopadne. Tohlenemůže dopadnout dobře. Přesunul se k levé ruce. Tu nelíbal, jen ji fascinovaně hladil a masíroval. Musela bych být z kamene,aby mě tohle nechalo zcela chladnou. Upřeně se na mě díval. Já jsem upřeně zírala před sebe s opravdovým strachem vočích. Několikrát mi provaz omotal okolo pasu a pak ještě nějak za zády. Výsledek si zálibně prohlédl. Ruce jsemměla za zády dost daleko od sebe, aby to bylo pohodlné. Nemohla jsem s nimi ani hnout. Elinor měla pravdu, nikde to neškrtilo, bylo tovelmi pohodlné,ale hýbat jsem se nemohla.

Pokračoval v krmení. Moje touha kopnout do stolu nohou, jeho mezi nohy a zmizet, byla čím dál silnější. Dveře bylyzamčené. Moje současná situace se mi vůbec nelíbila. Poslušně jsem otevírala tlamičku a bojovala s chutí kousnout hodo prstu. Hltal mě pohledem. Nyní se mu situace nejevila tak beznadějně. Když vybíral nejlepší kousky a hleděl dotalíře, pokusila jsem se vykroutit jedno zápěstí. Vybíral dál a bez toho aniž by zvednul zrak od talíře se zeptal:"Škrtí tě to někde? Nemám to předělat?" v jeho hlase byla upřímná obava.

"Ne!!" vyhrkla jsem příliš rychle. Představa, že se mě zase bude dotýkat, mě naplnila hrůzou. Ještě než jsem to vyřkla, věděla jsem, že je to špatná odpověď. Vylekaná oběť by smysl téhle otázky vůbec nepochopila anevěděla, co má odpovědět. Musím víc myslet, než něco řeknu. S odpovědí byl tak evidentně spokojen, že anineurgoval oslovení. Když jsem spořádala všechno ovoce a většinu zákusků, zeptal se: "Máš ještě hlad?" Zavrtělajsem hlavou. Kupodivu i tuhle odpověď vzal.

"Dobře." Zatáhl za šňůru u zdi. Za chviličku se objevila ta Zlá. Způsobně se mu uklonila. "Co si budete přát,Pane?"

"Skliď to nádobí." Ani pohledem o ní nezavadil a odešel do koupelny. Ta Zlá sklízela ze stolu na malý pojízdnýstoleček a při tom mě probodávala pohledem. Evidentně mi záviděla to, že mám svázané ruce, že tu sedím adýchám vzduch v jedné místnosti s Ním. Když se u mě nakláněla pro talířek, zašeptala jsem jí do ucha:"Jestlichceš,můžeš si to se mnou vyměnit. Rozvaž mě a sedni si tu místo mě." Dveře byly dokořán, stráž nestráž,bych to zkusila. Nejdřív jí blýsklo v očích, asi si to představovala, jak tu sedí místo mě, ale pak jí ovládlozděšení. Rozhodovat se už nemusela, Diatelo se vrátil a položil na stůl misku s vodou, ve které plavala malá žínka. TaZlá se zase uklonila a se zbožňujícím výrazem v očích odešla. Pak jeho zrak padl na podlahu. Neřekla bych, že úplně náhodou. Podívala jsem se tím směrem. Ležela tam vidlička. Jak že to říkal? Skliď to nádobí. Hm, tak tomá to děvče asi problém. Dobře jí tak, neměla pořád civět na něj zbožňujícím a na mě nenávistnýmpohledem. Měla se soustředit na svou práci. Opět zatáhl za šňůru. Přišla s rozzářeným obličejem, dychtivásplnit každé jeho přání. "Přejete si, Pane?"

"Řekl jsem že máš sklidit to nádobí." Ten mrazivý tón musel trénovat. Šel z něj strach. Ona zmateně přejelaočima stůl a pochopitelně nic neobjevila. Její rozpaky si užíval, ale za chvíli ho to ale omrzelo a zabodl oči do podlahy.Pochopila a sebrala tu vidličku. Stála tam se sklopenýma očima. Bylo mi jí líto. "Večer u večeře si řekneš o trest."

"Ano, Pane." uklonila se a odešla.

Zamrazilo mě. Opravdu si všímá detailů, já už jsem o vidličce neměla ani ponětí. Naježily se mi všechny chloupkyna těle.

Podíval se na mě jako by se nic nestalo, vzal do ruky žínku, vyždímal jí a řekl: "Otřu tě, jsi celá upatlaná." usmál se. Voda byla teplá a něčím voněla. Lehce mi otíral rty, koutky a bradu. Všechno se ve mně vzpříčilo. Nevím,jak se podařilo nakonec neucuknout. "Vypláchni si pusu od toho sladkýho." přidržel mi skleničku s vodou. Voněla po mátě. Starostí o moje zuby mě odzbrojil.

"Musím na něco dohlédnout, takže si ještě zkontroluju, jestli tě Elinor dobře umyla a pak tě nechám odpočívat."

Cože?! Cože?! Cože?! Zbledla jsem jako stěna. Tohle už nevydržím. S hraním vyděšené oběti je konec, protožeteď jsem vyděšená jednak doopravdy a jednak jsem měla hrozný vztek na toho arogantního chlapa, který byl tak neskutečněpuntičkářský a pozorný, až to lezlo na nervy. Seděla jsem za stolem a celá se třásla. Zatáhl za šňůru. Opětse objevila ta Zlá,ale už ne tak nadšeně jako před tím. "Přiveď Elinor."

"Ano, Pane" a odspěchala. Elinor? Na co Elinor?

Elinor přišla okamžitě.

"Připrav mi jí, chci zkontrolovat tvojí práci." neušel mi chtivý pohled, kterým sjel Elinor a pak odešel. "Přijdu hned."ještě dodal mezi dveřmi.

Pokračování příště...

...::: Tip pro Vás: Set silikónových dilátorů :::...
Sexshop Sexujte.cz