Pergamen část 12. Autor: Diana

Hodnocení

Začala jsem ječet: "Ty hajzle! Co si o sobě vůbec myslíš?" Mrskla jsem po něm vibrátorem a trefila ho do ruky. "Jak sis vůbec mohl dovolit na něco takového jen pomyslet?! Ty bastarde! Zrůdo!!"

Obešel postel, svléknul si tričko, rozepínal si kalhoty a mlčel.

"Co to děláš?!" vyštěkla jsem hněvivě, z očí mi lítaly blesky. Rozumný chlap by se mi okamžitě omluvil nebo alespoň zmateně koktal něco v tom smyslu, že to myslel jinak...

"Není ti to jasné?"

Odkopnul pantofle a sundal si kalhoty. Probodnul mě pohledem a rozkázal:

"Sundej si tu košili."

"NE!" vybuchla jsem ostře. Chytila jsem za kliku a prudce otevřela dveře.

Přeskočil krátkou vzdálenost mezi námi, chňapnul za výstřih košilky a jedním prudkým pohybem jí roztrhnul až k dolnímu lemu. Otočil mě a cáry látky mi serval z ramen. Přirazil mě ke zdi, nohou kopl do dveří, ty se s třísknutím zavřely a chtěl mě políbit. Než se mu povedlo chytit moje zápěstí a pevně je přidržet u zdi nad mojí hlavou, poškrábala jsem ho na tváři a na ramenou. Oči se mu zeleně leskly, pohled ostrý jako břitva, skláněl hlavu k mým rtům, ale já jsem cukala hlavou ze strany na stranu. Chytil obě moje zápěstí jednou rukou, bolestivě je stisknul a druhou rukou mi přidržel bradu. Políbil mě na koutek úst a pak překvapivě jemně sváděl moje rty. Zavřela jsem oči a přestala klást odpor. Vsunul mi jazyk do úst a mně lehce podklesla kolena. Správně jsem předpokládala, že Diatelo povolí v ostražitosti. Pustil mojí bradu a lehce povolil ocelový stisk na mých zápěstích. Kousla jsem ho do jazyka a zároveň prudce vykopla kolenem.

Zařval jako tygr a sesunul se na podlahu. Bylo mi ho trochu líto, ale teď nebyl na projevy lítosti vhodný čas. Vyřítila jsem se z pokoje a běžela dolů. Před sebou jsem uviděla otevřené postraní dveře vedoucí ke kůlně. Prolétla jsem jimi na dvůr, dveře do kůlny byly otevřené a někdo byl uvnitř, rozhlížela jsem se, co teď. Malá dvířka ve vratech byla pootevřená. Tudy pěšky ne, bude předpokládat, že jsem utekla tudy. Upalovala jsem jen v kalhotkách a pantoflích po zahradě a hlavou mi blesklo, že tu někde musí být stáj. Úplně vzadu jsem ucítila známou vůni.

Doběhla jsem k ní, ale na výšku poloviční dvířka mi nešly otevřít. Chvatně jsem lomcovala se zástrčkou, ale ta ne a ne povolit. Nakonec jsem dvířka přelezla. Uvnitř byly na každé straně dva boxy, nalevo dva koně, napravo sláma a proti mně byly dveře. Šly otevřít a já jsem se ocitla v sedlovně, ze které vedly další dveře. Po jejich otevření jsem se dívala ven, do lesa, na širokou pěšinu…

Stačilo přesvědčit jednoho koně, aby prošel dveřmi do sedlovny a sešel asi tři schůdky. Na sedlání nebyl čas, takže jsem z věšáku strhla jen uzdečku a při tom mi padl zrak na židli s pohozenou pracovní kombinézou. Navlékla jsem se do ní, byla sice o dost větší, ale lepší než nic. Opatrně jsem otevřela dveře do boxu. Oba to byli hřebci. Teď bych radši kobyly, z toho by jedna mohla být chromá, ale bohužel nebyly k dispozici. Doufala jsem, že budu mít dost síly a obratnosti udržet tohle šedé letadlo na uzdě. Kůň vždycky vycítí rozpoložení člověka a strach pozná na dálku. Pohladila jsem ho po hlavě a jeho i sebe uklidňovala pochvalnými slůvky. Přehodila jsem mu otěž přes krk a snažila se mu nasadit udidlo. Zvedl hlavu tak vysoko, že jsem na něj nedosáhla a šklebil se. Strašná sranda, někteří koně mají smysl pro obzvláště škodolibý humor. Chce to klid a ukázat mu, že jsem pro něj teď autorita já a že mi může věřit. Po chvíli, která se mi zdála nekonečná, konečně hlavu sklonil. Dopnula jsem uzdečku a pochválila ho. Vyvedla jsem ho z boxu ke dveřím do sedlovny, ale na prahu se zastavil a nechtěl dál. Mně se nechtělo bojovat se západkou na dveřích na zahradu a riskovat, že dvířka ve vratech mezitím někdo zavřel. Přemlouvala jsem vzdorovité zvíře a nutila se ke klidu.

"Já vím, že tudy nechodíš, ale pro mě to teď uděláš. Hodný kůň, pojď hezky."

Natáhla jsem se do jednoho pytle s granulemi snažila se ho nalákat na ně. Dosáhla jsem toho, že do sedlovny strčil hlavu a krk, sežral část granulí, ale nohama zůstával tvrdošíjně ve stáji. Přemlouvala jsem ho, povzbuzovala, až se venku ozvala rána, on se lekl, prolétl okolo mě až ven a vytrhnul mi otěž z ruky. Na jednom schodu uklouznul, ale zraněný nebyl. Naštěstí se začal pást a hleděl na mě jakoby říkal: Tak co spokojená? Dělej, nasedej, ať si to konečně začnu užívat.

Hm, jenže jak jsem se na něj měla dostat, bez třmenů? Měla bych problém vyskočit i na Meluzínu a ta byla o "patro" nižší. Přivedla jsem ho ke schůdkům, stoupla si na horní schod a skočila mu na hřbet - nohy mi visely na jedné a ruce na druhé straně. On se lekl a klusal pryč. Žaludek mi poskakoval na jeho kohoutku a já jsem nemohla nic dělat. Naštěstí se zastavil a zase se začal pást. Chytila jsem se hřívy a vydrápala se do sedu obkročmo. Chytila jsem uzdu, hrdě narovnala záda a oddechla si. V tu chvíli vykouknul ze dveří sedlovny Diatelo.

Nenávistně jsme na sebe hleděli a nevím, kdo z nás byl víc překvapený.

"Děláš chybu, shodí tě." Cedil skrz zuby. Nevím, jestli měl větší strach o mě nebo o koně.

"Nikdy jsem netvrdila, že jsem neomylná," odsekla jsem s triumfálním úsměvem, "Pane," dodala jsem posměšně a pobídla hřebce ke klusu.

...::: Tip pro Vás: Lechtací peří - červené :::...
Sexshop Sexujte.cz

Zdál se dobře ovladatelný a evidentně se těšil, až poběží. Klus je bez sedla dost nepohodlný, takže jsem se rozhodla vzápětí nacválat. Věděla jsem, že to není nejlepší nápad bez kloudného rozpohybování jezdce a koně, ale nestandardní situace si žádala nestandardní postupy. Kupodivu se mu moc nechtělo, ale vyhověl mi. Po chvíli se zastavil tak prudce, že jsem málem pokračovala vpřed individuálně. Pobízela jsem ho dál, ale nešel, uši měl napjaté dopředu, oči vytřeštěné, začal se točit na místě, já jsem začala panikařit, že mě shodí, on to samozřejmě vycítil a začal ještě poskakovat. Pak zaskřípaly větve v nedalekém roští a něco z něj vyběhlo. Kůň strnul, uskočil, ale pak se uklidnil a byl ochoten pokračovat dál ve spořádaném cvalu. Za chvíli se dokonce probral a cválal s větší chutí, teď jsem zas měla co dělat ho lehce zpomalit před zatáčkou, do které jsem neviděla. Les začal houstnout a pěšina se zužovala. Okolo samé roští, žádná odbočka. Zdálo se mi, že za sebou slyším klapot druhých kopyt. Ohlédla jsem se a v dálce za námi spatřila druhého grošáka.

Zamlaskala jsem, důrazně pobídla a začala se intenzivně modlit, abychom co nejdřív dojeli někam do civilizace, popřípadě někoho potkali a abych to do té doby přežila. V téhle rychlosti a terénu by stačilo i se sedlem poměrně málo a letěla bych. Věděla jsem, že neskutečně riskuji, ale svoboda byla na dosah. Ohlédla jsem se a druhý grošák byl daleko za námi. Pochválila jsem toho svého a šeptala mu do ucha další pobídky. Cestička náhle stoupala, až se před námi otevřela planina. Téměř kulatá veliká louka, uprostřed stál strom s rozložitou korunou a u něj posed. Zpomalila jsem, protože jsem sotva popadala dech, kůň nadšeně frkal a pohazoval hlavou. Objela jsem celou louku a zjistila, že jiná cesta odsud nevede. Okraje byly tak příkré a kamenité, že pouštět se tudy s koněm nepřipadalo v úvahu. Byla jsem v pasti. Když jsem se rozhodla cvalem pustit zpátky s kopce po pěšině, což byl taky dost ztřeštěný nápad na hranici realizovatelnosti, přijel Diatelo a zahradil mi cestu. Past sklapla.

Chvíli jsme se honili po louce, ale dával dobrý pozor, abych mu neproklouzla zpátky k pěšině. Můj hřebec sice uskakoval a vyrážel přesně dle mých představ, ale Diatelo byl ještě rychlejší a obratnější. Bylo jen otázkou času, kdy to vzdám, ale k tomu jsem se neměla, takže dřív došla Diatelovi trpělivost. Vypadalo to, že chce chytit uzdu mého koně, já jsem se otáčela okolo zadních nohou, což se mi na jízdárně cíleně ještě nikdy nepovedlo a on mě najednou chytil za paži a strhnul mě na zem. Zůstala jsem ležet a bylo mi jedno, jestli mě koně pošlapou.

Seskočil také, surově mě zvedl na nohy a křičel:

"Ty čubko, máš vůbec rozum?! Zbláznila ses? To, že umíš jezdit na koni neznamená, že můžeš takhle riskovat!!" Z každé strany mi vrazil jednu facku. Zasloužila jsem si je. Přesto nebo právě proto jsem měla takový pubertální pocit uspokojení. To bych řekla, že umím jezdit na koni! Poznámku, že on riskoval úplně stejně jsem si radši nechala pro sebe.

Mezitím odepnul jednomu koni otěž a pak mi lonží přivázal ruce okolo jednoho sloupku toho posedu. Vůbec jsem se nebránila, nemělo by to smysl. Rozepnul mi kombinézu, stáhnul mi jí z ramen dolů pod zadek i s kalhotkami a otěží mi začal sázet rány na zadek. Nekřičela jsem, ale po tvářích mi tekly slzy. Nesnesitelně to štípalo a já jsem si říkala dobře ti tak, nemáš dělat blbosti.

Když se unavil, klečela jsem zhroucená na kolenou a moc jsem toho nevnímala. Rozvázal mě, povalil na záda a vzal do úst mojí bradavku. Bolelo to, ale neměla jsem sílu se bránit. Moje tělo bylo bez ducha, jako by tu zůstala jen tělesná skořápka. Nechtěla jsem, aby si mě vzal, tady na zemi, na louce, špinavou, zpocenou, poníženou, před zraky svých hřebců a ještě když se vzteky nebo strachem téměř neovládal.

"Prosím, ne tady….Pane." Podařilo se mi zašeptat.

Vzhlédnul a podíval se do mých očí bez výrazu.

"Budeš moje." Nebyla to otázka.

Nepatrně jsem pokývala hlavou na znamení souhlasu.

"Celá."

Opět jsem to odsouhlasila.

"Žádné slzy a nebudeš ležet jako mrtvola."

I s tím jsem souhlasila.

Ne zrovna jemně mě posadil, zapnul mi kombinézu zpátky až ke krku, přivedl oba koně, otěž připnul zpátky, vysadil mě nahoru, svěřil mi mojí otěž, ale připnul k ní ještě lonž, kterou držel v ruce. Vyskočil na svého koně a vedl nás po pěšině zpátky domů. Zírala jsem na zem a zděsila se své odvahy. Slunce sice zapadalo, ale na zemi bylo stále vidět tolik kořenů a hrbolů, že byl téměř zázrak, že jsem nespadla. Vraceli jsme se hlavní bránou, na dvoře mě sundal a nakázal mi, abych na něj počkala. Koně odváděl do stáje. Nevydržela jsem vestoje, tak jsem se posadila na beton a zírala na zavřená, ale nezamčená vrata. Kousek ode mě stálo moje auto. Klíčky už jsem asi týden neviděla…

Pokračování příště….

...::: Tip pro Vás: Červené silikonové rty :::...
Sexshop Sexujte.cz