Pergamen část 17. Autor: Diana

Hodnocení

Tak on si se mnou nechce špinit ruce, tak si zavolá poskoka?! Bídák! Marco šel ke mně s odporně sadisticky natěšeným výrazem. Diatelo stál a čekal.

„Nedotýkej se mě!“ Zakřičela jsem na Marca lehce hystericky, naháněl mi strach.

„Diano, zlobíš.“ varoval mě Diatelo.

„Omlouvám se, Pane, pošli ho pryč.“ Vrhla jsem se Diatelovi k nohám.

Nesouhlasně syčel. Moje omluva nebyla přijata.

„Stoupni si.“ Diatelův hlas byl panovačný, po mazlivé náladě ani stopy.

„Ať jde pryč.“ Trvala jsem na svém. „Prosím, Pane.“

Beze slova mě chytil za vlasy a postavil mě. Marco ke mně přistoupil zezadu a chytil pevně moje zápěstí. Diatelo mi uvolnil osušku a nechal jí spadnout na zem. Stála jsem mezi nimi a neměla kam couvnout, když ke mně Diatelo skláněl hlavu, aby mě políbil na rty. Majetnicky, jemně, ale důkladně. Otočit hlavou jsem si netroufla, ale aktivně jsem nespolupracovala a čelisti držela stisknuté k sobě.

„Tak ty budeš pořád pokoušet mojí trpělivost... “

Sklonil hlavu ještě níž, vzal do úst mojí bradavku a začal jí lehce sát. Chtěla jsem se Marcovi vytrhnout, ale držel mě pevně, navíc mě přitiskli mezi sebe, takže jsem se mohla sotva nadechnout. Když vycítil, že mě všechny myšlenky na odpor opustily, trochu se uklidnil, ale pak náhle zavrčel:

„Diano, kde máš ten obojek?!“

Snažila jsem se pochytat své myšlenky dohromady a pochopit smysl jeho otázky.

„Obo-... jek? No,... sundala jsem si ho. Pane.“ Vypravila jsem ze sebe.

„Cože?!“ zase ten překvapený výraz. Teď mi ale do smíchu moc nebylo. Stála jsem nahá, opřená o Marca a něco z jeho klína mě tlačilo do hýždí. Ještě že stál za mnou a nemohla jsem vidět, jestli a jak si mě prohlíží. Přede mnou stál druhý, téměř nahý chlap a ani jeden z nich nebyl přátelsky naladěn. Mlčela jsem a Diatelo se rozhlížel po místnosti.

„Kde je?“

„Co?“ promluvila jsem dřív, než jsem se zamyslela.

„Diano... “ Cedil skrz zuby.

„Vyletěl... oknem, Pane.“ zašeptala jsem.

„Aha, tak vyletěl... “

„Ano, Pane. Na mou duši vyletěl.“ O přihlouple omámený výraz jsem se nemusela nijak zvlášť snažit.

„Kdy mě přestaneš dohánět k šílenství?!“ mumlal si pro sebe.

„Až tady nebudu, Pane.“ Šeptla jsem.

„Garantuju ti, Diano, že to bude daleko dřív.“ Zahřímal nahlas. Posadil se na postel a prohlížel si mě. Bylo mi to nepříjemné. Věděla jsem, že se něco bude dít, on už věděl co, ale zatím mi to nemínil sdělit. Lusknul prsty a Marco pustil moje zápěstí. Zakryla jsem si prsa dlaněmi a zůstala stát. Když konečně promluvil, byl naprosto klidný.

„Když nechceš, abych se tě dotýkal, možná by ti byly příjemnější Marcovy dotyky, co zlato? Komu se podvolíš raději? Mně? Marcovi? Nebo oběma? Hm?“

Správně podle mě byla čtvrtá nenabídnutá možnost – nikomu. Svojí „nabídkou“ mě dočista ohromil, nemohla jsem uvěřit, že tohle myslel vážně.

„Tobě, Pane.“ Klekla jsem si k jeho nohám, aby si mě nemohl prohlížet a otírala se mu tváří o holeň.

„Ale já na tebe po tom všem nemám vůbec chuť.“ Odpověděl chladně.

...::: Tip pro Vás: Svorky Sportsheets Midnight Black Jeweled Nipple Clips :::...
Sexshop Sexujte.cz

Vytřeštila jsem na něj oči. Za jiných okolností skvělá zpráva, mě teď vyděsila.

„Máš deset minut na to, abys mě přesvědčila. Jestli se ti to nepovede... tak bude mít Marco radost.“ Pohodlně se opřel do polštářů, jednu nohu spuštěnou z postele dolů, druhou nataženou nahoře na matraci. Marco se mezitím usadil v nohách postele a sledoval mě s pobaveným úsměvem, ze kterého mi naskakovala husí kůže.

Lísala jsem se k Diatelovým nohám, pokrývala jeho kůži polibky, postupovala nahoru a třásla se strachy. Zlíbala jsem mu ruce s dlouhými štíhlými prsty a vlasy ho šimrala na hrudi, pak jsem sklouzla níž a přes látku se mazlila s jeho chloubou. Neměla jsem odvahu ho svléknout.

„Vem ho do pusy.“ Radil mi tiše.

Nevztekala jsem se, nesmlouvala a udělala to, svým způsobem vděčná za to, že to řekl. Laskala jsem ho, jak nejlépe jsem v tu chvíli dokázala. Diatelo lusknul prsty, Marco se beze slova zvedl a tiše za sebou zavřel dveře. Neskutečně se mi ulevilo a po tváři mi sjelo několik slz.

"Víš, že se ti oči lesknou jako opály, když pláčeš, Diano?"

Ještě nikdo moje oči k žádnému drahokamu nepřirovnal, možná proto, že jsou trochu zelené, trochu modré a někdy i šedé - vlastně přesně jako opál. Nechtěla jsem brečet, podívala jsem se z okna, abych se uklidnila. Venku bylo zataženo a pršelo. Počasí přesně vystihovalo mojí náladu. Najednou mě Diatelo odstrčil z postele dolů na zem. čekala jsem přikrčená a přemýšlela, co bylo špatně. Zvedl se, natáhl si boxerky zpátky a za vlasy mě vedl dolů. Po schodech mi to moc nešlo, ale nebral na mě ohledy. Prošli jsme obývákem a chodbou, otevřel postraní dveře a přikázal: „Přines.“

Lilo jako z konve, já jsem byla nahá a měla jsem mu zřejmě po čtyřech najít a přinést ten zatracený kus kůže. Beton na dvoře píchal do kolen a do dlaní, byl odporně mokrý a studený a kapky deště taky neměly zrovna tělesnou teplotu a ještě ke všemu foukal trochu vítr. Postupovala jsem pomalu a očima prohledávala okolí. Na kraji trávníku konečně ležel. Sáhla jsem po něm rukou a vlekla ho po zemi zpátky. Nedívala jsem se Diatelovi do očí a vtiskla mu ho do dlaně. Neochotně si ho vzal, pak se rozpřáhl a hodil ho ještě dál, než byl před tím.

„řekl jsem přines, rozumíš tomu, Diano?“ Křičel, ale tohle jsem neudělala schválně. Uvědomila jsem si, bohužel pozdě, že jsem mu ho měla přinést v zubech. Znovu jsem absolvovala cestu přes beton a pak ještě přes trávník. čvachtal a studil. Vlasy se mi lepily k tvářím a byla mi nepředstavitelná zima. Diatelo si ode mě milostivě vzal promáčený obojek a štítivě si ho prohlížel. Druhou rukou mě zase chytil za vlasy a vlekl mě zpátky do domu. Na chodbě mi vynadal, že jsem mu zničila jeho majetek, který se teď scvrkne a bude k nepoužití. Nakonec ho odhodil přes celý obývák do kuchyně ke koši. Proč jsem pro něj sakra musela dvakrát lézt? Přemohl mě pocit ponížení a zoufalství.

Za vlasy mě dovlekl zpátky do mojí koupelny, kde mě osprchoval teplou vodou. Momentálně mi bylo jedno, co se mnou bude dělat. V pokoji mě posadil na postel, otevřel šuplík prádelníku a něco v něm hledal. Já jsem se dívala skrz něj, s pocitem zmaru. Vytáhl mojí bílou podprsenku a kalhotky, obojí s růžovo-zeleným vyšíváním a hodil to na postel.

„Obleč si to. Můžeš si vzít ještě něco navrch.“ Dovolil mi milostivě. „Za dvacet minut tě čekám u sebe v ložnici.“ A mezi dveřmi ještě dodal: „A vezmi s sebou nějaké jídlo, mám hlad.“

Tupě jsem přikývla, ale on stejně na odpověď nečekal a odešel. Aby se dostal z mého pokoje do své ložnice, musel projít okolo kuchyně. To si tam nemohl namazat chleba? Dál jsem tu myšlenku nerozvíjela, oblékla jsem si připravené prádlo, bílé tričko, bokové domácí kalhoty a pak ještě svetr, nějak jsem se nemohla zahřát. Udělala jsem si culík a šla sehnat něco k tomu jídlu. Chvíli mi trvalo, než jsem našla tác, na který jsem bezmyšlenkovitě naskládala všechno jídlo, co mi přišlo pod ruku. Já jsem hlad ani neměla, ale ze zvyku jsem uzobla od každého trochu.

Opatrně jsem vyšla schody do druhého křídla domu a zaklepala rohem tácu na dveře jeho ložnice.

„Pojď dál.“ Ozvalo se zpoza dveří. Chvíli jsem čekala, jestli ho nenapadne mi ty dveře otevřít. Musel vědět, že mám plné ruce. Nenapadlo. Otevřela jsem si loktem a vzteky za sebou zabouchla dveře nohou. Zpražil mě varovným pohledem a já jsem se okamžitě uklidnila. Beze slova mi ukázal na stůl a já jsem tam opatrně odložila podnos. Nic neříkal, tak jsem stála u stolu a bedlivě studovala dřevěnou podlahu. On si mě prohlížel s takovým mírně pobaveným, mírně zamyšleným a taky trochu ironickým pohledem. Zase jsem nevěděla, co bude. Rozčilovalo mě to a zároveň vzrušovalo.

Pak lusknul prsty a ukázal na předložku u postele. Ztratil řeč?! Nebo mu nestojím ani za to, aby na mě promluvil? Váhavě jsem se tam přesunula a letmo se na něj podívala, jestli je to tak dobře. Jeho ukazovák se neodchýlil ani o kousek ze svého směru. Sedla jsem si na kobereček, opřela se o postel a objala si kolena. Jelikož si mě přestal všímat, bylo to tak asi konečně dobře. Chodil po pokoji, těžko by se to dalo nazvat uklízením, přenášel věci zmateně sem a tam, ale možná, že něco hledal. Pak si sednul ke stolu a začal jíst. Nevěnoval mi jediný pohled a já jsem se začala nudit. Nic nedělat prostě při nejlepší vůli nedokážu, to bych radši uklízela. No, nevím, jak by se tvářil, kdybych mu tu začala přerovnávat věci. Ale mohla by to být dobrá msta za všechna příkoří, co mi způsobil. On by nemohl nic dělat a musel by se na to dívat... asi už mi z toho hrabe, pomyslela jsem si závěrem.

Diatelo se zvednul od stolu a položil přede mě na zem talíř s kostmi z kuřete. S kostmi!! On si myslí, že po něm budu dojídat zbytky? Navíc nebylo téměř co dojídat, na to maso, co tam zbylo, bych potřebovala mikroskop. Jíst lžící z vlastního talíře, který se jen shodou podivných okolností nachází na zemi, to bylo něco docela jiného. On sice nic neříkal, ale díval se na mě tak, že jsem něco udělat musela. Vzpomněla jsem si na kočky, jak si dokáží hrát s jídlem, když zrovna nemají extra hlad. Sepjala jsem prsty do tlapičky, vypinkla jsem jednu kostičku ven z talíře na podlahu a začala si s ní hrát. Diatelo nic neříkal. Když byla půlka talíře na podlaze, zaletěla mi omylem jedna kůstka, která obzvláště dobře ujížděla po podlaze, až k jeho nohám. Po čtyřech jsem přelezla k němu, za celou dobu jsem neměla odvahu se ani koutkem oka podívat, jak se tváří. Snažila jsem se jí, mršku, odpinknout zpět, ale skočila mi mezi jeho chodidla. Tlapkou jsem se jí snažila vyprostit, skákala mi po jeho nártech a pak najednou se Diatelo zlomil, myslela jsem, že mě chce uhodit. Vyprsknul v ohlušujícím řevu a mně nezbylo, než se smát s ním. řehtali jsme se tak nahlas, že přiběhnul Marco, vletěl do pokoje, ale když viděl mě, jak se svíjím na zemi a Diatela, jak se svíjí na posteli, ke které se mezitím dopotácel, zase je zavřel. Oba jsme se zkroutili v nové salvě smíchu. Tomu, že někdo přišel a vzápětí odešel z místnosti, jsem se smála naposledy v pubertě.

Když jsme se oba uklidnili, odvážila jsem se podívat se Diatelovi do očí. Ležel na kraji postele, hlavu položenou na matraci a díval se na mě. Usmíval se. Vlídně, klidně, přejícně. Koupala jsem se v jeho pohledu a nemohla od něj odtrhnout oči. Několik tichých minut jsme si zírali do očí. Měla jsem chuť přilézt k němu po čtyřech a otřít se o něj hlavou, ale neudělala jsem to. Nakonec Diatelo vstal a vysvobodil mě z mého dilematu. Pohladil mě po hlavě a odešel z pokoje. Seděla jsem zmateně na zemi a přemýšlela o uplynulých chvílích. Vrátil se téměř okamžitě, v ruce nesl kýbl s vodou a v druhé mop. Dívala jsem se na něj jako na zjevení.

„Koukej to tu uklidit.“ Přikazoval rádoby přísně.

Ani na odpověď si nepočkal a odešel. Já bych si tentokrát tu odpověď užila... Stejně se mu nepovedlo se ovládnout a za dveřmi jsem slyšela dušený smích. Nejdřív jsem shromáždila všechny kosti zpátky na talíř a pak jsem pokoj vytřela, musela jsem si na to rozsvítit, už padala tma. Když jsem byla vylít kýbl, Diatelo se vrátil. Teď seděl na kraji postele a přikázal mi, abych šla k němu blíž. Šla jsem schválně pomalu, pohupovala se v bocích a usmívala se.

„Klekni si.“ řekl, když jsem stála těsně u něj a zvědavě na něj shlížela shůry.

Vzal obojek, nevím, jestli nějaký jiný nebo ten starý a připnul mi ho na krk. Necukala jsem se a provokativně mu olízla ruku. Svoje překvapení se ani nepokoušel zakrýt. Nevím, co mě to napadlo, byla jsem překvapená stejně jako on. Na kobereček u postele mi hodil jeden malý polštář a povídal:

„Lehni.“ Když jsem se ochotně a s oddaným pohledem natáhla k jeho nohám, nervózně poposedl, pak s sebou prásknul v jakémsi vzdoru na postel a patrně víc nahlas než měl v úmyslu řekl:

„Budeme spát.“ Koho tím přesvědčoval? Mě nebo sebe? Měla jsem hravou náladu a chuť provokovat, ale protože jsem si nebyla tak úplně jistá jeho vstřícným naladěním k dalším skopičinám, nechala jsem si jí zajít.

Lehla jsem si na zem, zachumlala se do svetru a snažila se usnout. Ani při nejlepší vůli se mi to nepodařilo. Diatelo sebou neklidně házel a na tvrdé podlaze to šlo v určité poloze vždycky jen chvíli, pak mě začala tlačit někde nějaká kost. Na spaní na podlaze bych na sobě asi potřebovala mít podstatně víc podkožního tuku. Když už jsem poněkolikáté téměř usnula a zase se probudila bolestí, zrodil se mi v hlavě odvážný plán. Potichoučku jsem si sedla a rozkoukávala se. Diatelovi trčela z postele do volného prostoru, nyní kousek od mého obličeje, noha. Bosá a voněla mýdlem. Bláznivou myšlenku, že ho do ní hryznu a budu se bavit jeho reakcí, jsem odehnala. Opatrně, zlehka jsem se mu o ní otřela vlasy. Chvilku jsem počkala a když se nic nedělo, zkusila jsem to znovu. Pak jsem se o něj otírala i tváří a překvapilo mě, jak jemnou kůži má na chodidlech. Když jsem mu oddaně lehce olízala kotník, pomalu jsem se začala sunout k němu do postele. Ani když jsem se nasoukala celá k jeho nohám, nezaznamenala jsem žádnou reakci. Ještě chvíli jsem na něj napjatě zírala do tmy, ale když ticho trvalo, zavřela jsem oči a v tu chvíli usnula.

Pokračování... asi bude

...::: Tip pro Vás: Kožená pouta na nohy :::...
Sexshop Sexujte.cz