Pergamen část 23. Autor: Diana

Hodnocení

Nevím, jak to udělal, ale při každé další figuře, jsme si oba vyměnili místa s párem vedle nás, až jsme se elegantně a nenápadně ocitli u dveří. Diatelo bloudil na druhém konci sálu a my jsme tak nějak jakoby náhodou vytančili z místnosti. Já bych se dala do běhu, ale můj společník mě nutil k důstojnější chůzi. Asi měl pravdu, nemohla jsem vědět, kdo všechno mě hledá. Chytil mě za loket a manévroval mě ke dveřím na terasu. Když jsme byli na zahradě, tak se zeptal znovu:

„Tak co za to?“ a při tom mě vedl k brance.

Gentlemani vymřeli?!, pomyslela jsem si znechuceně.

„Nemám nic, co bych ti mohla dát.“ Pravila jsem na rovinu a naštvaně.

„To bych neřekl... “ jemně mi stáhnul závoj z nosu a opřel mě o zeď vedle branky.

Napadlo mě, jestli se nepouštím do něčeho ještě horšího, než před čím utíkám. Přeměřila jsem si ho přísným, chladným pohledem. Troufám si tvrdit, že jsem byla lepší než nenáviděná učitelka ze školky. První člověk, na kterého můj pohled neudělal sebemenší dojem, mě teď nejspíš zuřivě hledal. On si kupodivu také sundal masku, vypadal mladší, než se mi zdál podle hlasu. To gesto mě poněkud uklidnilo, ale vyděsilo mě poznání, že ten muž je velice přitažlivý, takovým drzým nekompromisním způsobem. Vytáhnul z kapsy klíč.

„To je klíč od téhle branky, když se dáš napravo podél zdi, zpátky k domu, narazíš na stáj. Uprostřed jsou vrata a v nich malá vrátka. Ta budou otevřená. Stojí tam kůň, na kterém bys mohla odjet, když tě uvidím nahou.“

Ani mě jeho žádost nepřekvapila, vzhledem k jeho vzhledu. Ženy se mu bezpochyby samy vrhaly do náruče.

„A jak mám vědět, že zůstane jen u toho?!“ Unavují mě chlapi, jejichž sebevědomí se odvíjí jen od obrazu v zrcadle.

„To nemůžeš vědět.“ Odpověděl vážně a díval se mi do očí. „Ber nebo nech být.“ Klíč držel v ruce.

„Dobře.“ Chňapla jsem po klíči a on cuknul. Jednou rukou se opřel o zeď a druhou mi přejel přes rty. Nevěřila jsem, že se odváží mě políbit, dokud to neudělal. Byla jsem tak vyvedená z míry jeho troufalostí, že jsem se zapomněla bránit. Chutnal po mátě a vzteku v mých očích se jen smál.

„Odemknu ti a zase za tebou zamknu, jdu sehnat klíč od vrat ze stáje, ty zatím nasedlej koně, co stojí v pravé půlce, ve druhém boxe vlevo.“ Odstrčil mě od sebe téměř hrubě.

Proklouzla jsem brankou a běžela ke stáji, neměla jsem v úmyslu tam na něj čekat, když dveřmi projdu já, projde jimi neosedlaný kůň, nasednu až někde venku. Byla tma jako v pytli, měsíc nesvítil, než kdokoli zjistí, kam jsem jela, budu dávno někde pryč.

Ve stáji byla tma, nicméně z ní vystupovaly ještě tmavší obrysy boxů a ticho přerušovalo šustění slámy a chroupání sena. Ty zvuky jsem znala, uklidnily mě. S máchajícíma rukama před obličejem jsem pomalu postupovala vpřed, nestála jsem o čelní srážku s koštětem, ani vidlemi. Bez úhony jsem se dostala za roh a konečně nahmatala zavírání druhého boxu vlevo. Uzdečka mi visela před očima, praštila jsem se o udidlo do čela. Sundala jsem jí a šla nauzdit zvíře, které jsem jen tušila někde přede mnou. Přišel si mě očichat, já jsem neváhala a chtěla jsem mu do huby strčit udidlo, ale nějak jsem se mi to nedařilo. Držel a nehýbal se, až když jsem ho dloubla do oka, poodešel. Vešla jsem za ním více do boxu a hledala jeho hlavu. Konečně se mi podařilo uzdu správně nasadit, zapnula jsem přezky a chtěla vyjít ven. Moje uši zachytily krátké vrznutí. Zavřela jsem dveře do boxu a skrčila se pod žlab.

„Jsi tu?“ ozval se povědomý šepot.

Byla jsem zticha. On vzal sedlo, poznala jsem to podle cinkotu přezky, vešel ke koni a dal mu ho na hřbet. Kůň stál klidně a přežvykoval udidlo. A pak se rozsvítilo světlo. Asi tři slabé žárovky po celé délce stáje. Moc světla nevrhaly, ale v mé situaci mohlo být i to málo nebezpečné. Někdo přicházel ode dveří, můj zachránce pozdravil a dál nerušeně pokračoval v práci jako by se vůbec nic zvláštního nedělo.

Ten, co vešel, také pozdravil. Ten hlas bych poznala i kdybych ho roky neslyšela.

„Neviděl jsi tady někde ženu? Vypadala jako by utekla z harému.“ ptal se a jeho kroky se přibližovaly.

Můj nový známý mlčel, ale při upravování sedla poodešel tak, aby mě Diatelo neviděl, i kdyby stál hned vedle boxu.

„Mnó, možná viděl.“

Srdce jsem měla až v krku. Chvíli bylo ticho, mně jen šuměla v uších v ohlušujícím řevu vlastní krev.

„Ano?“ pobízel ho Diatelo.

„Myslím, že jsem jí viděl před chvílí, ale nějak si nemůžu vzpomenout, kterým směrem se dala.“

Ze srdce mi spadnul kámen. To tedy bylo fikané... Kdyby řekl, že mě neviděl, Diatelo by mu nemusel věřit.

„Co chceš za to, že si vzpomeneš?“

Chvíli bylo ticho.

„Půjčíš mi na příští víkend Ramsese.“

Kdo je ksakru Ramses?! A oni dva se znají? Bylo opět ticho, nabídka zřejmě byla zvažována.

„Půjčím ti ho kdykoli jindy, za týden jsou závody.“

„Já vím.“

„Veterinář říkal, že má mít jen lehčí práci, kvůli tý noze.“ Zkoušel to Diatelo.

„To je zvláštní, protože když byl včera u mě, tak říkal, že může jet...“

„Vyber si jiného, Ramsese pojedu já.“ Trval na svém Diatelo.

Kdybych nebyla předmětem vyjednávání, tak by mě to handrkování dvou samců asi pobavilo. Tohle ranilo mou ješitnost, protože rozhovor, pobyt v jedné místnosti a dýchání stejného vzduchu se mnou přece nemůže být horší alternativou než absolvování závodů na hřbetě nějakého čtvernožce!

„čím dýl se tu budeme dohadovat, tim dýl jí budeš hledat...ani měsíc nesvítí...“

„Dobře, platí.“ Rezignoval Diatelo po delší odmlce.

„Naposledy jsem jí pořádně viděl, když jsem jí otvíral postranní branku...“ Svítala mi naděje, že ho nakonec přeci jen pošle pryč.

„A co ti za ten šlechetný čin slíbila?“ ptal se jízlivě Diatelo. Mě by ten tón varoval a téma bych okamžitě opustila. Mému zachránci buď uniknul nebo si ho naopak byl velmi dobře vědom a olej do ohně přiléval záměrně.

„Že mi předvede striptýz.“

Pravil bez mrknutí oka. Tak tohle si mohl opravdu odpustit.

„A kam šla potom?“ cedil Diatelo skrz skřípající zuby.

„Nebudeš tomu věřit, ale tam, kde se teď nachází, bys jí asi nehledal...“ Bože, tomu to trvá, než ho pošle ke všem čertům...

„Nebudeš tomu věřit, ale přemýšlím, jestli jsem neudělal unáhlené rozhodnutí....“ Pravil už zase klidně Diatelo, asi došel k závěru, že jsou to všechno lži.

„Je celou dobu vedle tebe.“ Mně se zastavilo srdce.

„Cože?!“ Diatelo se sice zasmál, ale myslím, že v tu chvíli i lehce zesinal.

Můj bývalý zachránce mě surově drapnul za paži a vytáhnul mě na nohy tak prudce, že jsem se hlavou praštila o žlab a se slovy: „Tady jí máš,“ mě katapultoval do uličky. Prolétla jsem okolo Diatela a zastavila se až o box naproti.

„Děvko!“ zasyčel Diatelo.

Měla jsem vztek na ně na oba. Jeden si ke mně dovolil věci, na které asi těžko někdy zapomenu a druhý zneužil mojí důvěry.

„Nejsem ničí majetek!“ vyvřískla jsem hodně nahlas a bylo to určené pro oba. Diatelo se třásl rozčilením a v ruce držel bič. Přejel mě odtažitým pohledem a lehce přimhouřil oči, jako šelma před smrtícím úderem. Kdyby to bylo možné, spálil by mě jeho pohled na popel ještě dřív, než dozněl můj hlas.

„Chceš jí vidět nahou?“ zeptal se Diatelo, aniž by ze mě spustil oči. Já jsem se musela chytit mříží, abych neomdlela. Takhle se na mě ještě nedíval. Nahnal mi opravdový strach, už se ani nesnažil ovládnout své emoce, odpověď na jeho otázku jsem nezaregistrovala.

„Slyšelas?“ zeptal se mě Diatelo sladce, med z jeho hlasu odkapával po vědrech. „Svlíkni se.“ Nařídil mi tvrdě a nekompromisně.

Odlepila jsem se od stěny boxu a začala couvat na druhý konec stáje. Jen jsem oddalovala nevyhnutelné, protože ulička končila stěnou. Jeho kroky se rozléhaly, když šel za mnou. Nespěchal, věděl, že už mu neuteču a vychutnával si můj strach. Zoufale jsem se rozhlížela okolo, jestli tu nebudou někde stát opřené třeba vidle. Nepohrdla bych ani koštětem, ale nevím, jestli bych ho vůbec byla schopná uchopit do třesoucích se rukou. Zády jsem narazila na stěnu. Kdyby šel ještě o něco pomaleji, věřím, že bych se dokázala vpasírovat do škvír ve zdi a po kouskách prolézt na druhou stranu. Zastavil se kus ode mě a propaloval mě pohledem. Věděla jsem, že je rozhodnutý mě jakýmikoli prostředky donutit k poslušnosti.

„Bude to?“ vyštěkl značně netrpělivě.

Nemohla jsem se strachy pohnout, ani pozvednout svůj zrak k němu, natož udělat to, co žádal. Skočil ke mně, surově mě chytil za zápěstí a vlekl mě ke dveřím. Tam se mnou mrsknul o zem, až jsem upadla na kolena, ale neopovažovala jsem se znovu postavit. Odhodil bič, kleknul si ke mně a svázal mi ruce před tělem. Nevím, proč tolik, momentálně jsem nebyla schopná ani pootočit hlavou, natož se bránit rukama. Škubnul za lano, pochopila jsem, že se mám postavit, ale asi jsem nebyla dost rychlá, protože trhnul lanem ještě víc a ucedil nepublikovatelnou nadávku. Konec přehodil přes trám nad mojí hlavou a vytáhnul mě tak, že jsem stála na špičkách. Vzal bič zpátky do ruky a konečně to vypadalo, že se trochu uklidnil.

Vzduchem zasvištěla první rána a olízla mi stehna. Já jsem se zbytkem vědomí, které nebylo ochromené strachem, modlila, aby mě nezabil. Tenká látka, která mi kryla nohy, byť navrstvená mi neposkytovala žádnou ochranu. Někdy po třetí ráně se mi před očima všechno pomíchalo a poslední jasná myšlenka v houstnoucí mlze byla, že tohle nemůžu přežít...

...::: Tip pro Vás: Růžová kovová pouta :::...
Sexshop Sexujte.cz

Bylo mi teplo, možná až horko a to mě asi vzbudilo. Byla jsem si jistá, že mám otevřené oči, ale nic jsem neviděla. Ležela jsem na boku, na něčem měkkém, trochu mě bolelo za krkem. Sice jsem byla něčím přikrytá, ale jinak úplně nahá. Napjatě jsem naslouchala, ale bylo naprosté ticho. Pomalu jsem pootočila hlavu a zahlédla tlumené světlo. Ztuhla jsem a zase špicovala uši. Hrobové ticho. Otočila jsem se a ve výši mých očí uviděla jen tak v prostoru svíčku. Když jsem se rozkoukala, zjistila jsem, že svíce je ve stojanu, který stojí na podlaze. Okolo nebylo nic. Vydrápala jsem se na nohy a přitáhla si prostěradlo k tělu. Beton na podlaze mírně hřál. Nebyl drsný, byl natřený do hladka, místy se od něj odráželo světlo a bylo docela příjemné po něm bosky capat. Spala jsem v nějakém výklenku ve zdi, který šel zavřít dvěma okenicemi z mříží. Několikrát jsem obešla celou místnost, rozpoznala jsem dřevěný kříž a bytelnou židli, na které seděl Diatelo, když ze mě páčil podrobnosti mého útěku přes zeď. Vzpomínky se mi vynořovaly před očima v nepříjemně živých barvách. Trochu mě uklidnilo, že vím, kde jsem... Znovu jsem si lehla zpátky do výklenku.

Když jsem se probudila podruhé, svíčka už skoro dohořívala. Kousek od ní, skoro u trůnu byla lavice, prostřená bílým ubrusem a na ní ležel talíř, přiklopený stříbrnou pokličkou. Zprudka jsem se posadila, došla k lavici, odklopila poklici, na talíři bylo několik tenkých plátků masa a hromada rýže smíchaná s malými kousky nějaké zeleniny. Na talíři ležela lžíce. Bylo toho tolik, že mi to bude stačit ještě k večeři. K večeři? A teď je poledne? Odpoledne? Neměla jsem nejmenší tušení aktuálního času, klidně jsem mohla prospat celý den a mohlo být pozítří ráno. Posadila jsem se na paty na zem, kupodivu mě pozadí téměř nebolelo. Měla jsem takový hlad, že jsem zhltla jídlo do posledního drobku. Právě jsem chtěla přiklopit poklici zpátky na talíř, když se otevřely dveře. Poklici jsem upustila, ta zařinčela o talíř a spadla na zem. Z chodby moc světla nepronikalo, ale podle chůze, pohybů a posléze vůně, jsem poznala, kdo přišel.

Elinor. Vypadala ustaraně, napjatě a třásly se jí ruce. Nepromluvila ani slovo, ani posunkem nedala nic najevo, sebrala podnos a okamžitě zmizela. Svíčka zhasla, já jsem si klekla, protože mi dřevěněly nohy, jen lokty jsem si opřela o dřevo, ruce sepjaté v němé prosbě, mířené kamsi nad mojí hlavu. Nečinnost a absolutní nevědomost o čase mě ničily. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, z letargie mě vytrhlo vrznutí dveří. Tupě jsem vzhlédla, ale všude okolo mě byla absolutní tma. Přesto jsem věděla, že přišel.

Začal zapalovat svícny. Bylo zvláštní, že v místnosti nebyl vůbec cítit kouř a nebylo tu dusno. Snažila jsem se nehýbat a pokud možno ani nedýchat, protože jsem ho nechtěla vyprovokovat. Místnost postupně vystupovala z temnoty.

„Stoupni si.“ Zaznělo za mnou do absolutního ticha.

Přitáhla jsem si cípy prostěradla víc k sobě a postavila se. „Slyšelas?“ zeptal se tiše. Tenhle na oko předoucí tón mi jasně sděloval, že je zle a během několika vteřin bude ještě hůř. Rychle jsem přemýšlela a pak mě napadlo, že jsem neodpověděla.

„Ano, Pane.“ Napravila jsem to.

„A rozumělas tomu?“ Stále mluvil tiše, pomalu, ale z jeho hlasu zněla netrpělivost. Závada evidentně nebyla odstraněna. Obcházel mě a pásl se na mém zmatku. Třásla jsem se, chtěla jsem mu vyhovět, jenže mě nic nenapadalo a on mi ani posunkem nic nenaznačil.

„Tak znovu. Kleknout.“

Okamžitě jsem klečela na podlaze a bolest v otlačených kolenou přebila všechny ostatní pocity, včetně strachu. On stál za mnou, docela blízko.

„Stoupni si.“ Zašeptal.

Zvedla jsem se na nohy a on mi přidupnul prostěradlo a to se svezlo z mých ramen k zemi. Teď jsem to pochopila. Kousla jsem se do rtu, abych se nezakryla aspoň rukama. Už jsem asi měla být zvyklá na to, že mě vídá nahou, leč nebyla jsem.

„Poslechnu si tvojí verzi...“

Verzi čeho? Jak mě zachránil a posléze podrazil ten ničemný chlap?

„Jsem vinna...“ Byla to ironie, ale nevím, jestli jí poznal. Svůj názor si evidentně udělal ještě před tím, než sem přišel a to, že se snažil vzbudit zdání objektivity, bylo z mého hlediska jen ztrátou času a oddalováním nevyhnutelného. Pochybovala jsem, že to divadlo ve stáji považoval za dostatečně výchovné.

„O tom není pochyb, otázka je, jak moc.“ usadil mě. „Co jsi s ním měla?“ vyštěknul prudce.

Vůbec jsem nechápala, na co se mě to ptá. Jak měla? Co bych s ním asi tak měla mít?! Pak mě paličkou mezi oči udeřila vlastní intuice – on žárlí! Neměl k tomu ale nejmenší důvod. Za normálních okolností bych ho nyní velkoryse zanechala ve společnosti jeho nepodložených domněnek a odešla se bavit. Bohužel se normální okolnosti nekonaly. Nemínila jsem samu sebe obhajovat před nepříčetným chlapem, tak jsem mlčela.

„Co jsi s ním měla?!“ zeptal se s ještě větší naléhavostí.

„Nic.“ Procedila jsem skrz zuby. Měla jsem neovladatelnou potřebu vyprsknout smíchy, ale nemyslím, že by měl zrovna teď pro můj humor pochopení. „Pane.“ Vypravila jsem ze sebe, když jsem konečně ovládla mimické svalstvo.

„Co jsi mu slíbila?“ provrtával mě očima.

„Myslím, že je to jedno.“ Nachystala jsem malou pastičku. „Pane.“

„To teda sakra jedno není!“

Dramaticky jsem si povzdechla.

„řekneš mi to?“ ztišil hlas téměř k šepotu a já jsem věděla, že balancuji nad hodně hlubokou propastí.

„Nic jsem mu neslíbila. Pane.“ Odpověděla jsem prostě a podívala se mu do očí. Byl tak rozkošně navztekaný a vyvedený z míry...

„Lžeš!“ vypálil znechuceně.

„říkala jsem, že je to jedno, věděla jsem, že mi nebudeš věřit....Pane.“ Opakovala jsem jeho slova a cudně při tom klopila oči.

Vztekle usyknul a otočil se ke mně zády. Rukou jsem si zakryla smějící se koutky a snažila se uklidnit, než se otočí. Když to udělal, vypadal rozhodnutý. Jen jsem nevěděla, k čemu. Prohlížel si mě a pátral po nějakých známkách lži. Snažila jsem se nesmát a všechny své myšlenky jsem soustředila na tento úkol.

„Věřím ti,“ řekl nakonec. Jenže to znělo tak, že jsem z toho neměla vůbec dobrý pocit. „Líbí se ti?“

„Kdo?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se zamyslela.

„Diano...“

„Nevím, neprohlížela jsem si ho.“ koktala jsem zmateně.

„Já se tě neptám, jestli sis ho prohlížela, ptám se, jestli se ti líbí.“

Co je to za otázky? Předpokládala jsem, že správná odpověď je: „Ne.“

„Škoda,“ pravil rozmarně Diatelo, „mohla sis to užít, ale nevadí.“

Situace mi přišla čím dál méně k smíchu, Diatelo už se ovládal a já se třásla nervozitou a nejistotou.

„Ty se mu ale líbíš a to bude stačit.“

„To nemůžeš vědět...“ spíš jsem vyslovila nahlas svojí myšlenku, než že bych se s ním chtěla přít.

„Vím to naprosto bezpečně, zlato. Jemu se líbí téměř každá.“ zlomyslně se na mě zazubil. „Až si přijede pro Ramsese, uspořádáme mu takové malé představení. Elinor mi dluží malou službičku, takže nám pomůže...“

Pokračování příště...

...::: Tip pro Vás: Elektrody pro Mystim Cluster Buster :::...
Sexshop Sexujte.cz