Pergamen část 3. Autor: Diana

Hodnocení

Probudila jsem se v sobotu ráno a okamžitě mi došlo, kde jsem.

On si dole připravoval snídani, když si na monitoru všimnul, že jsem se probudila. Měla jsem žízeň, tak jsem vstala a šla se do koupelny napít. Hlad jsem ignorovala, protože se mi nechtělo dolů. Čím později ho uvidím, tím lépe. Svlékla jsem si noční košilku a oblékla se do svých věcí. Všechny moje tašky nanosili včera do "mého" pokoje. Ač mi to bylo proti srsti, začala jsem některé tašky vybalovat a věci dávat do komody a věšet do skříně, aby se nezmačkaly. Taky jsem se potřebovala se nějak zabavit, než bude hlad nesnesitelný.

Hodiny v pokoji pochopitelně nebyly, ale měla jsem tu kabelku, do které jsem včera odložila svoje hodinky. Bylo něco po osmé, a vědomí správného času můj hlad spíš zhoršilo. Obvykle snídám v šest. Za deset minut na to, jsem se rozhodla sejít dolů.

Opatrně, potichu jsem šla ke schodišti.

"Pojď dolů." Stál pod schodištěm a čekal na mě.

"Dobré ráno, Diano." pozdravil první. Vřelost jeho pozdravu byla okamžitě schlazena mojí odpovědí. "Dobré ráno, Pane." znělo to dutě a nesouhlasně.

V kuchyni mi pokynul, abych si sedla a začal přede mě stavět talíř, hrnek, lžičku,... ale stále žádné jídlo. Když už byl přede mnou obsah poloviny kredence, poklekl u mé židle a začal mi hladit ruce a zápěstí. Sundal mi hodinky, které jsem si pitomě ze zvyku připla na ruku, se slovy, tady je potřebovat nebudeš. Dobře mi tak, měla jsem je nechat v kabelce.

Jeho dotyky byly stejně znepokojující jako před téměř třemi měsíci. Všechno, na co jsem se snažila zapomenout, se mi vrátilo rychlostí blesku. Klečel u mě, měla jsem se cítit nadřazeně, jako královna shlížející na svého poddaného, ale spíš mi to jen připomnělo mé skutečné postavení tady. Svázal mi ruce bílým provazem před tělem a konečně se mě přestal dotýkat. Teď už mi snad dá něco k jídlu.

"Myslím, že bys nevydržela mít ruce v klidu a nechci aby sis je otloukla o stůl." posmíval se mi.

Poslušně jsem mu jeho teorii odsouhlasila, hlavně, kdyby už mi dal najíst.

Přistrčil si židli, posadil se naproti mě přes roh stolu a začal mě krmit. Seděla jsem poslušně jako školačka a hltala všechno, co mi dával. Pocity ponížení se tentokrát nedostavily, protože hlad byl veliký.

"Už jsem se nemohl dočkat, až tě budu zase krmit." předl. Ani tohle mě nemohlo rozhodit. Teď bych odsouhlasila cokoli. "Já také ne, Pane." odtušila jsem sladce.

"Hodná," odpověděl stejně sladce a díval se na mě svýma zelenomodrýma očima. Zvláštní barva. Za jiných okolností by mi přišla velmi zajímavá.

Odložil vidličku a položil mi ruku na koleno. Strnula jsem. Nutkání vstát ze židle a uskočit z dosahu jeho ruky jsem zaplašila. Chce to klid. Nádech, výdech.

Splň mu všechno, co bude chtít, je to snazší, než ten trest potom, vynořily se mi v hlavě Elinořiny slova. Pokračoval rukou po stehně výš a na druhé koleno položil druhou dlaň. Seděla jsem klidně, ale srdce mi bilo jako splašené.

"Zvykneš si na moje doteky, neboj." provokoval mě.

Snažila jsem se zase uvolnit, ale už mi to moc nešlo.

"Moc o tom přemýšlíš." vrněl dál.

Přejížděl mi rukama po celém těle, testoval moje sebeovládání, vyhýbal se jen klínu, kde jsem měla ruce, křečovitě tisknoucí k tělu.

"Potřebuju, abys mě vnímala jen tělem. Zavři oči."

Hypnotizoval mě pohledem, díval se až na dno mé duše a já jsem nebyla schopná oči zavřít. Pak se zvednul, vzal tmavý hedvábný šátek, zavázal mi s ním oči a opět se mě začal dotýkat. Snažila jsem se soustředit - nádech, výdech,ale vnímala jsem jeho ruce víc než před tím. Dotýkal se mě divně, bez řádu, bez smyslu, bez možnosti předvídat další dotek. Sahal na moje vlasy, na obličej a na krk - to mi přišlo strašně intimní.

Najednou přestal a já jsem nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně. Slyšela jsem, že se zvedl, sklízel ze stolu, pak mě chytil za loket a vedl mě nevidomou do obýváku. Chtěla jsem napřáhnout ruce před sebe, abych se o něco nepraštila. Zastavil se.

"Musíš se naučit mi důvěřovat."

Proč bych mu měla důvěřovat? Pustil můj loket a poodešel.

"Ruce nech dole. Běž rovně, já ti budu říkat. "

Udělala jsem pár kroků. Šlo se mi špatně, protože jsem neviděla, ruce svázané před tělem mi vadily a měla jsem pocit, že každou chvíli musím upadnout.

"Běž rychleji." Poslechla jsem a málem se přerazila o kraj koberce.

"Jestli upadneš, naplácám ti, abys měla proč brečet."

"Já nebrečím, Pane." odsekla jsem zlostně.

"Ale budeš." Zastavila jsem se a zbledla. Nechápala jsem, kam tím míří a co to má znamenat. Většinou chápu velmi rychle, ne ovšem dnes.

"Až si uvědomíš, že uděláš úplně všechno, co budu chtít." provokoval dál a já jsem mu na to skočila.

"Tak to by stačilo, já tady nebudu dělat šaška!!" Byla jsem vzteky bez sebe. Otočila jsem se k němu, svázanýma rukama si strhla šátek z očí a mrskla ho po něm.

Měl být rozzloben, že mu to nevyšlo, že se tu neklepu strachy a že ho neposlouchám tak, jak si představoval. On se ale téměř smál, oči mu hrály pobavením. Konečně nějaká akce. Už měl vážné obavy, že to dneska bude nuda. Šel ke mně.

"To nebylo moc chytré," zhodnotil můj vzdor. "Čeho jsi tím chtěla dosáhnout?" vysmíval se mi.

"Ničeho! Mám po krk těhle her!!" ječela jsem na něj. "Pane! " Vyprskla jsem s maximálním opovržením, jakého jsem vůbec schopna.

"Jsi drzá, dostaneš lekci." pravil ledově, po úsměvu ani stopy. Myslela jsem, že takhle rychlé zvraty nálad dokážu předvést jenom já.

"Půjdeme na procházku, fenečko."

Na procházku? Zarazilo mě to. To je ale skvělá zpráva, přeci! Naprosto jsem ve svém vzteku přeslechla jeho natěšený tón. Odešel. Pokoušet se teď o útěk by bylo mrháním sil. Za chvíli se vrátil a něco nesl v ruce. Přišel až ke mně a vztahoval ruce k tému krku. Obojek. Zděšeně jsem zírala na ten kus široké kůže a začala ustupovat dozadu, dokud jsem nenarazila na zeď.

"To nepřichází v úvahu!! Nesnesu to!!" ječela jsem strachy a zlostí bez sebe. Než jsem ho stačila kopnout, přimáčknul mě svým tělem ke zdi a moje spoutané ruce uvěznil mezi našimi těly. Cítila jsem, jak je vzrušený a nechápala jsem proč.

"Sneseš toho mnohem, mnohem víc...." uklidňoval mě tiše a beze spěchu mi ho utahoval na krku. Nedusila jsem se, ale cítila jsem ho zatraceně dobře. Připnul k němu řetěz z jemných oček a poodstoupil. Zálibně si prohlížel své dílo.

"Tak jdeme a doufám, že si vzpomínáš, že feny nemluví," škubnul lehce řetězem. Vyšli jsme před dům, na dvoře pořád stálo jeho a moje auto.

"Dovol, abych tě tu přivítal." pravil obřadně. "Tenhle statek stojí na samotě. K nejbližšímu stavení je to vzdušnou čarou asi 15 km. Po cestě je to asi 20 km. Drát nahoře na zdi je pod proudem. Všude okolo je les. S divou zvěří." ušklíbnul se.

Vysoká zeď okolo dvora se nedala přelézt bez žebříku, takže drát na zdi mi byl ukradený. Stejně jsem ho téměř nevnímala, protože mé myšlenky ustrnuly u toho, co jsem měla na krku.

"Já jen kdyby se ti náhodou podařilo projít skrz zamčené dveře nebo vyskočit z okna," pravil s posměchem, "přelézt zeď a dostat se až k těm chatám. Pravděpodobnost, že odsud utečeš je malá, ale nezastírám, že by mě velmi potěšilo, kdybys ses o to pokusila."

...::: Tip pro Vás: Mystim Flexing Flavio - dildo pro elektrosex :::...
Sexshop Sexujte.cz

Ani mě nepřekvapilo, že hon po lese na člověka patří k jeho oblíbeným kratochvílím. Byl tak sebejistý! A jeho otevřenost byla odporná. Vedl mě na řetězu dál po dvoře, ale já už jsem to nemohla déle snášet. Padla jsem mu k nohám a prosila: " Chci to sundat, prosím, tohle ne, Pane," škubala jsem tím řetězem, jako kdybych si to celé mohla strhnout. Ještě dnes ráno bych byla ochotná se vsadit, že jeho NIKDY o nic prosit nebudu.

Zastavil se, vzal mě za ramena, zvedl na nohy a objal mě. Všechno se ve mně vzpříčilo.

"Já tě trestám tak nerad, Diano," lítosti v jeho hlase jsem neuvěřila ani na okamžik, "stále mám chuť být velkorysý, protože až tě dostanu do postele, budu ten nejšťa- "

"S tím nepočítej," ujelo mi.

Strnul.

Odsekával jednotlivá slova: " Večer dostaneš 10 ran bičem. Na holou kůži. A jestli ještě hlesneš, pošlu s tebou Marca s Kieranem."

"Ne!" vykřikla jsem.

Vypadal smutně. "Řekl jsem, že feny nemluví a myslel jsem to vážně." Zavolal na ně.

Klekla jsem si na kolena a prosila o odpuštění. Po tváři se mi koulely slzy.

"Vstaň a zmlkni, nedělej si to ještě horší." Hlas měl chladný a nekompromisní. Chtěl mě naučit, že já nerozhoduji o ničem.

Marco s Kieranem byli před domem coby dup.

"Vyvenčíte mi jí? Pořád zlobí." stěžoval si Diatelo.

"Ale jistě, s radostí."

Ano, radost v hlase jsem opravdu nemohla přeslechnout.

"Diatelo, rozvaž jí." řekl Marco - můj spasitel. Diatelo ho poslechl. Ruce jsem měla volné, takže jsem se uklidnila a otřela si slzy.

"Dobrý, jdeme." škubli mi s vodítkem. Obojek mi zůstal. Diatelo zašel do domu, my jsme prošli malými vrátky ve větších vratech a ocitli se na zpevněné cestě vedoucí lesem. Horečně jsem přemýšlela, byli sice dva, ale já jsem měla volné ruce, byla jsem mrštná, odpočatá, najedená, bylo tak akorát teplo a nepršelo. Stačilo jen vyškubnout ve vhodné chvíli to vodítko a pak běžet jako o život. Musím se snažit ukolébat jejich pozornost svou poddajností a všechno půjde hladce. Byla jsem strašně naivní.

Nemusela jsem se snažit vůbec o nic, bylo to úplně jedno. Hráli si se mnou jako kočka s myší, až na to, že byli dva. Tahali mě za krk sem a tam, nutili mě běhat, skákat přes větve a bylo jim jedno, že nechci. Asi dvakrát mě nechali utéct, ale pochopitelně mě pokaždé chytili. To, že jsem byla slovně i fyzicky agresívní, s nimi ani nehnulo. Nutili mě lézt po čtyřech, štěkat, vrčet. Myslím, že se dobře bavili. Byla jsem rozhodnutá splnit Diatelovi každé přání, protože proti nim byl ztělesněná dobrota. Když už jsem vyčerpáním nemohla a oni by mě snad na tom vodítku uškrtili, v dálce na cestě se objevila postava. V první chvíli jsem myslela, že je to někdo normální, někdo, kdo mě zachrání.

"No, běž přivítat Pána nebo nejsi ráda, že ho vidíš?" postrčil mě dopředu Kieran.

Ach jo, sice mě nezachrání tak, jak jsem si už představovala, ale minimálně před těmihle dvěma zvířaty ano. Doploužila jsem se k Diatelovi, sklesla k jeho nohám a třela se mu hlavou o koleno. Potřebovala jsem čůrat, měla jsem žízeň a bolelo mě celé tělo.

Zdvihl mi bradu a díval se mi do očí. "Jsi ráda, že mě vidíš?"

Tentokrát jsem se nenechala nachytat a jen jsem kývla několikrát na souhlas.

"Hodná," pochválil mě uznale a pohladil mě po hlavě.

Mezitím k nám došli Kieran s Marcem. "Půjčíš nám jí na večer?"

Trhla jsem sebou a probodla Marca pohledem.

Ticho. Proboha jen to ne, to už bych dnes nepřežila. Diatelo přemýšlel. Vytáhnul mě do stoje a pátravě mi hleděl do očí, jakoby říkal: to záleží na tobě, kotě.

Mlčela jsem a s napětím očekávala ortel.

"Budeš už dneska hodná, Diano?"

Kývla jsem a pokorně sklopila oči.

"Uděláš všechno, co budu chtít?"

Opět jsem kývla.

"No, kdyby sis to rozmyslel, dej vědět." řekl Marco Diatelovi zklamaně.

Spadnul mi kámen ze srdce.

"Půjdu se s ní ještě projít, oběd už je skoro hotovej." řekl Diatelo těm dvěma zvířatům.

"Jasně, doděláme to." odkvačili zpátky ke statku.

Diatelo si vzal vodítko a pokračoval dál po cestě. Na útěk byly teď ideální podmínky, ale já jsem byla tak vyřízená, že podobné pokusy nepřipadaly v úvahu. Potřebovala jsem nesnesitelně nutkavě čůrat. Neodvažovala jsem se promluvit. Feny nemluví Diano - mi stále znělo v hlavě. Co teď? Umřu na prasknutí močového měchýře jako Tycho deBrahe? Zastavila jsem se a vrhla na něj zoufalý pohled.

"Copak je fenečko?" Pohladil mě po tváři.

Měla jsem na jazyku několik peprných slov na téma, jak může být někdo takhle zabedněný, ale neodvážila jsem se a dál jsem vrhala zoufalé pohledy. Přešlapovala jsem na místě.

"Aha, oni tě nevyvenčili?" Z jeho pohledu bylo jasné, že to tušil dávno, jen mě chtěl trápit.

Poodešel se mnou na kraj lesa. "Tak šup, svleč se."

Strnula jsem. Cože on se bude dívat?

"Dělej." zpražil mě pohledem.

No, buď se svléknu nebo se počůrám. Stáhla jsem si kalhoty a než jsem sundala i kalhotky trochu poodešel a otočil se. Pak mě zaplavila úleva a bylo mi to všechno jedno. Pak jsme se vrátili po cestě zpátky, doma mi sundal obojek a poslal mě se umýt. Tričko, které jsem měla od rána na sobě, bylo zválené, hnědozelené od mechu, hlíny a podobně. Na tmavých kalhotech jejich řádění zanechalo méně viditelné stopy, zato byly na několika místech prodřené.

Odpotácela jsem se ke schodišti.

"Po čtyřech" syknul.

Pokračování příště....

...::: Tip pro Vás: Under the Bed - Souprava k připoutání k posteli :::...
Sexshop Sexujte.cz