Pergamen část 31. Autor: Diana

Hodnocení

Když jsem v lednici objevila smetanu ke šlehání, napadlo mě, že bych se mohla uklidnit něčím sladkým. Dalo mi chvíli práci, než jsem našla svůj kus-kus, rozhodla jsem se ho zapéct se skořicí, trochou cukru a borůvkami, které jsem taktéž objevila v lednici. A na to si ušlehám šlehačku, čerstvoučkou, žádnou hrůzu ze spreje. A jen pro sebe.

Zanedlouho jsem z trouby vytahovala malý pekáček s nazlátlou, libě vonící hmotou. Posunula jsem jídelní stůl tak, abych si mohla sednout k němu, ale nakonec jsem si na něj dala raději nohy, protože mě bolely. Pekáček jsem držela v chňapce na klíně, nemělo cenu špinit talířek a šlehačku jsem nabírala lžící rovnou ze džbánku, ve kterém jsem jí celou ušlehala. Mé chuťové pohárky a mozkové buňky, které jsou na ně napojené, což je u mě většina, plesaly nezměrnou radostí. Rozplývala jsem se nad svým výtvorem, polovina byla snědená, když mi z hrnce utekly brambory. Vyskočila jsem, pekáček sesunula na linku a likvidovala tu spoušť. Zamíchala jsem maso, vzala pekáček a chtěla se posadit zpátky ke šlehačce.

Lekla jsem se tak, že mi vypadl z ruky a s třesknutím skončil na dlaždicích na kusy. O futro stál ležérně opřený objekt mých nadávek a zubil se. Položila jsem si ruku s chňapnou na srdce.

„Vyděsil´s mě.“

„To mě fakt mrzí...“ omlouval se neupřímně, oči mu hrály pobavením. Zpětně jsem si rekapitulovala, co všechno jsem zmiňovala při své samomluvě, sehnula se pro střepy, aby mi neviděl do tváře a málem se uškrtila.

„Já to udělám, drahoušku.“ Konejšivě mi pomáhal najít rovnováhu. Nejradši bych po něm ty střepy naházela i se zbytky svého jídla. Když vytřel podlahu, posadil se za stůl, který nechal schválně uprostřed místnosti, aby byl ke mně blíž.

Cítila jsem se jako svázaná, přestože nedělal nic jiného, než jen seděl a hleděl. Všechno mi padalo z ruky a nakonec jsem si spálila o hrnec prst. Strčila jsem ho na okamžik pod studenou vodu a pak to chtěla rychle dodělat. On vstal, stoupnul si těsně za mě a jemně mi strčil ruku zpátky pod vodu.

„Už je to dobrý.“ Protestovala jsem a snažila se aspoň ustoupit o krok stranou, abych ho necítila těsně za sebou. Nic neřekl, ruku mi držel pod vodou a lehce mě políbil na holou klíční kost. Tohle tričko bylo nemožné. Přestože mám široká ramena, neustále mi padalo dolů z jednoho nebo druhého ramene.

„Už to nebolí.“ byla jsem jako na trní. Bála jsem se, že je to předzvěst daleko důvěrnějších polibků.

„Ale mohlo by.“

Dvojsmysl mi neušel. Když jsem se přestala bránit, konečně mě pustil a nechal mě to dodělat. Sundala jsem si zástěru a zívnutím naznačila, co bych dělala ze všeho nejraději. On mě odepnul od vodícího řetězu, ale obojek mi nechal a stál mezi dveřmi, podivně váhající, přičemž mě propaloval vlastnickým pohledem.

„Můžu...“ selhal mi hlas, „můžu jít spát, Pane?“ otázala jsem se co nejpokorněji jsem svedla, když se to napětí už nedalo vydržet. Místo odpovědi si mě přitáhl k sobě a jeho rty se vpily do mých. Nedělalo mi potíže zůstat chladná, protože jsem byla za celý den unavená. Pomalu mě od sebe odstrčil.

„Běž, než si to rozmyslím.“

Stačily mi tři skoky a byla jsem na druhém schodě a při tom si pomyslela: No i kdyby sis to nerozmyslel, stejně bys z toho nic neměl...

„Diano?“

Ztuhla jsem zády k němu a v duchu si spílala za své rouhačské myšlenky.

„Pojď ke mně.“

V zoufalství jsem na okamžik pevně sevřela víčka, pomalu se otočila a nepoměrně pomaleji se zase vracela. Na něj jsem se vůbec nedívala, zírala jsem na podlahu, ve tváři výraz absolutní apatie. Odepnul mi obojek a do ucha zašeptal:

„Dobrou noc.“

Ulehčením jsem vydechla nahlas. Když jsem byla na druhém schodě, znovu promluvil.

„Neotevírej dveře ani okna nebo se spustí alarm, což trestám smrtí.“ Varoval mě vážně.

„Ano, Pane.“ hlesla jsem a nenápadně, plynule pokračovala nahoru k vytouženým dveřím. Byla jsem tak unavená, že jsem na podobné skopičiny neměla energii ani náladu.

Na posteli jsem našla obálku. V ní byl oranžový papír, na kterém stálo:

Uděláš mi snídani a v půl 9 mi jí doneseš do postele.

Na sebe si vezmeš jen to, co je ve druhém šuplíku.

D.

PS: Máš ráda karty?

...::: Tip pro Vás: Řetízkový postroj :::...
Sexshop Sexujte.cz

Vztekle jsem otevřela druhý šuplík komody a do jedné dlaně vzala celý jeho obsah – chomáček černého saténu a černobílé krajky, mrskla to zpátky a šuple s třísknutím zavřela. Dívala jsem se po nějakém budíku. V pokoji pochopitelně nebyly ani jedny hodiny. Jak to mám sakra udělat?! Dokážu si nastavit budík v hlavě a ráno se probudit přesně, když potřebuji, ale doma, když o nic nejde. V téhle situaci jsem nechtěla spoléhat jen na svoje vnitřní hodiny. Rozestlala jsem postel a našla v ní pyžamo, což trochu obrousilo hrot mé zlosti.

V noci se mi zdálo o nemožném chlapovi, který dokáže z neškodné kreativní činnosti jakou je vaření, zrežírovat drama.

Ráno jsem se vzbudila s děsem, že jsem zaspala, což se mi ještě nikdy nestalo. Vyskočila jsem z postele, letěla do koupelny a tam přemýšlela, jestli už můžu otevřít dveře a co budu dělat, jestli se spustí siréna. Opatrně jsem vykročila na chodbu, přikrčená, v očekávání děsivého zvuku. Nic se nestalo. V kuchyni bylo na hodinách 7:39. Nálada se mi rázem markantně zlepšila a tento trend přetrvával i nadále, protože jsem se stihla v klidu nasnídat, všechno připravit i se převléct do požadovaného krajkoví.

Za jeho dveřmi jsem se pokoušela zaklepat, ale nešlo mi to, tak jsem párkrát drkla do dveří podnosem. Zařinčelo nádobí, jinak bylo ticho. Loktem jsem si otevřela dveře, loktem zase zavřela a chtěla položit podnos na stůl.

Diatelo měl zavřené oči, ale nespal, protože poklepal v jednoznačném gestu vedle sebe na prostěradlo. Položila jsem tam podnos, ale odstrčil ho dál a na to místo stáhnul mě. Celý se obtočil okolo mě a hlavu mi položil do klína. Měl zavřené oči a ve tváři blažený výraz. Nedalo mi to a začala jsem ho hladit ve vlasech. Hezky mu voněly. Když se probral natolik, aby mohl mluvit, tak mě v jedné větě mile pozdravil a zároveň mi nakázal, abych ho nakrmila.

Bylo by mi milejší, kdyby krmil on mě. Odhrnul peřinu a posadil se. Jestli vůbec v něčem spal, tak to byly trenýrky, protože bosé nohy mu koukaly zpod peřiny na jedné a holý hrudník na druhé straně. Šlo mi to špatně. Snažila jsem se na něj nedívat, jenže když člověk někoho krmí, dost dobře se nemůže dívat opačným směrem. Také jsem se snažila se ho moc nedotýkat, abych se zbytečně sama nezamotávala do sítě, kterou uchystal. Vycítila jsem jeho vášnivou touhu, i přesto, že se choval mile, uhlazeně a zdvořile. Urputně jsem se soustředila na trajektorii jednotlivých soust od podnosu k jeho ústům, ale když počet soust na podnose klesl na minimum a on utišil svůj hlad, začal se bavit tím, že rozebíral mojí pečlivě vystavěnou obrannou zeď. Pohladil mě po tváři a zajel mi prsty do vlasů. Přejel klouby prstů po mé paži. Olíznul mi prsty a chvíli je sál. Když dožvýkal poslední sousto, naklonil se ke mně a políbil mě. Svými velkými, teplými dlaněmi s mírně drsnou kůží přejížděl po celém mém těle a poslední kousky mé zdi se rozpadly na prach. Přes kalhotky mě pohladil mezi nohama a já jsem se neodtáhla. Stáhnul mi je a pak něco nesrozumitelného zabrblal. Rozuměla jsem jen to, že máme ještě čas. Natáhl se pro pouta a secvakl mi ruce. Nic jsem nenamítala, chtěla jsem to stejně jako on.

Jenže mě postavil na nohy a odvedl dolů do sklepa. Capala jsem poslušně bosky jen v podprsence a nepůsobila žádné problémy ani když mě pokládal na ten tvrdý stůl, ale v duchu jsem pocítila mírné rozladění. To jsme nemohli zůstat v posteli? Ruce mi připoutal za hlavu a kotníky k nohám stolu. Pánev mi posunul až na kraj. Aha, minule se mu to líbilo natolik, že to prostě musí dokončit. Tak prosím co nejrychleji, už se mi tu nelíbí.

„Ani se nehneš, jasné?“

„Ano, Pane.“

Musel být patřičně nepřístupný a nekompromisní, aby bylo jasné, kdo tu velí. To jsem mu rozhodně nechtěla upírat. Pak mě ale napadlo, jestli náhodou nepotřebuje navázat minule přetrženou nit tím, že mi ještě před tím nařeže nebo mě pokape voskem, aby se dostal do patřičného rozpoložení.

„Já – „ chtěla jsem se jen zeptat.

„Budeš zticha a nebudeš se cukat.“ Přerušil mě tónem ostrým jako břitva.

Vzal svíčku, zapálil jí a postavil daleko ode mě. Projela mnou úzkost. Z druhé strany také něco položil, ale to už jsem měla zavřené oči a intenzivně se modlila. Zašplouchalo to a pak mě otřel mezi stehny něčím teplým, mokrým.

Teprve když zasyčel spray a on na mě napatlal holící gel, tak se nervy drásající úzkost rozplynula. Na jednu stranu mi spadl kámen ze srdce a na druhou mě to rozlítilo. V momentě, kdy mi položil žiletku na podbřišek, jsem musela zatnout zuby a schválně se podívat na tu svíci, abych ovládla své emoce. Byl to jediný miniaturní, pečlivě upravený ostrůvek chlupů na mém těle a bez něj si budu připadat zranitelná, vystavená a holá jako školačka! Vůbec netušil, jak mě zrovna tohle dokáže zdeptat. Vlastně dobře, že netušil...

V duchu jsem se klepala vzteky, studem a bezmocí a při tom se snažila udržet tělo od pasu dolů v naprostém klidu, aby mě nepořezal. Zatínala jsem nehty do stolu a hryzala si rty. Když skončil, osušil mě a zálibně si mě prohlížel. I když bylo vidět prakticky to samé, co před deseti minutami, cítila jsem se naprosto odlišně. Pomohl mi vstát ze stolu, ale ruce mi rozepnul až ve své ložnici, to už jsem se trochu uklidnila a ovládla touhu ho ztlouct. Podstatně k tomu přispěl také fakt, že vzal ze sklepa s sebou důtky a odhodil je na postel. Oblékl mi kalhotky, byly černé a docela se mi líbily. Na bocích měly jen saténovou stužku a ozdobné mašličky. Pak mi oblékl halenku se zapínáním na titěrné knoflíčky, které s velkou péčí zapnul všechny sám. Potom mi dal do ruky punčochy a odešel. Přešla jsem k posteli a oblékla si je. Nějak jsem zase byla mimo obraz. Když se za chvilku vrátil měl na sobě černé kalhoty, bílou košili nahoře nedopnutou a šedou vestu a v ruce držel černé lodičky. Zírala jsem na něj jako na ducha. Navlékl mi ještě černou sukni ke kolenům, která měla zespodu až k pasu zip. Nevím, jestli byl pouze ozdobou nebo byl funkční, radši jsem se neptala. Pak mi pomohl do lodiček na daleko vyšším podpatku než já považuji za schůdný a už jsem se nadechovala k protestu, ale jeho pohled mě okamžitě zarazil. Jeden drobný chybný krůček a bude hodně zle. Připadala jsem si jako jeho sekretářka.

Dovedl mě do obýváku, tam si oblékl sako a mě oblékl ještě červeno-zrzavou vestičku. Šla mi k vlasům, teď jsem si spíš připadala jako obsluha v kasinu. Někam půjdeme? Ruce mi scvaknul náramky tak rychle, že jsem se ani nestihla nadechnout a odváděl mě k autu. Tam mi ještě zavázal oči červeným šátkem, posadil mě dopředu, připoutal pásem a vyrazili jsme. Nejeli jsme dlouho nebo lépe řečeno nezdálo se mi, že bychom jeli dlouho, ale chvílemi jsem možná lehce dřímla, takže ve skutečnosti to mohla být zrovna tak půlhodina jako dvě. Že bychom mířili do té vesnice, jejíž název jsem si minule ani na dva pokusy nezapamatovala a kde je ta hospoda? Ale na vesnici v tomhle oblečení vzbudíme rozruch...

Pomohl mi vystoupit a celou dobu mě držel, když viděl, že bez kontroly zrakem jsem na těch jehlách ztracená. Vešli jsme do nějakého domu, kde bylo slyšet hlasy. Mimovolně jsem ztuhla. Pohladil mě konejšivě po zádech a strkal dopředu. Pak mě pustil a s někým se vítal. Stála jsem v prostoru na vratkých botách se zavázanýma očima a spoutanýma rukama. Ty hlasy mi byly povědomé.

„Ahoj, krasavice, rád tě vidím.“ Marco mě objal a políbil na tvář. To si ke mně může dovolit?!

„Ahoj, dlouho jsme se neviděli.“ Podotknul Kieran lehce ironicky a než jsem stačila ucuknout, líbnul mě na druhé líčko. Pak tam byl ale ještě někdo a ten pronesl jednoduché:

„Ahoj.“ a nesápal se po mně.

Diatelo mě vedl za loket někam dál a řekl, mi abych si sedla. Měla jsem problém sednout si do prázdna za sebou. Vím, že by mě nenechal upadnout, ale stejně jsem měla divný pocit, umocněný ještě přítomností dalších lidí. Diatelo mi rozepnul ruce, stoupnul si za mě a masíroval mi místa, kde krk přechází v ramena.

„Uvolni se,“ šeptal nade mnou. Ostatní se mezi sebou bavili a já se marně pokoušela spočítat, kolik je tam vlastně lidí. Když jeho příjemné prsty odplavily aspoň část mého napětí, klekl si za mě a srovnal mi ruce za záda. To mi volné moc dlouho nevydržely... Nemělo cenu se s ním prát, ostatní by mu jistě byli v případě potřeby strašně rádi nápomocní. Ruce mi za zády svázal tak, abych byla pocitově nepříjemně vystavená. Blůzka i vestička se vytvarovaly přesně podle mých křivek. Fyzicky se to dalo snést. Kotníky mi přivázal každý k jedné noze od židle. Kolena jsem mohla mít přitisknutá k sobě, jak velkorysé. Mezitím jsem slyšela, jak přestavují nábytek. Všichni si sedli nedaleko mě, asi okolo nějakého stolu. Slyšela jsem, jak někdo z nich míchá karty. Pak přišel ještě někdo a stavěl na stůl sklenice s pitím. Tu vůni jsem znala, ale byl to tak slabý závan, že jsem jí nedokázala identifikovat.

Nejdřív hráli o to, kdo bude rozdávat a při tom se normálně bavili, jak se chlapi asi baví, když jsou sami. Někdo z nich vyhrál a sbíral karty. Diatelo to asi nebyl, za to řekl něco, čemu jsem nerozuměla:

„O pusu.“

Hráli bezpochyby hazardní hru, jejíž pravidla neznám a ani jsem neměla ambice je poznávat. Hra skončila, někdo se zaradoval a vstal. Já jsem se začínala nudit. Kolik partií ještě budou hrát, než pojedeme domů? Právě jsem si zkoušela vyzout jednu lodičku, když mě někdo chytil zezadu na krk a políbil mě na rty. Na malinký okamžik jsem ztuhla v ohromení a pak jsem sebou začala divoce zmítat. To nebyl Diatelo! Kde je a kdo je k čertu tohle? Jak to, že na mě nechá sahat někoho cizího?!

„No tak, maličká...“ Poznala jsem Kierana podle hlasu. Ne, že by mě to uklidnilo. „...nebraň se, ještě se zraníš.“ Pokusil se mě znovu políbit. Zmítala jsem se jak mi provazy dovolily a kdyby mě nezachytil, asi bych se převrátila i s židlí. Ostatní se smáli a hecovali ho. Sedl si mi na klín, naštěstí ne plnou vahou, abych se nemohla převrátit, mojí hlavu vzal do dlaní a jemně mě políbil znovu na rty. Škádlivě je olízl a prodlužoval to, dokud jsem se bránila. Když mě konečně pustil a trochu mi poopravil šátek na očích, byla jsem celá zpocená, přestože uvnitř vůbec nebylo horko.

„Elinor, dej jí něco k pití.“ ozvalo se od stolu.

Za chvíli mi strkala brčko mezi rty. Nasála jsem vodu a naplno ucítila povědomou vůni. Neřekla ani slovo, bezpochyby nemohla, ale konejšivě mě pohladila po zádech tak, aby to nebylo vidět. Byla jsem jí vděčná, dodalo mi to odvahu čelit blízké budoucnosti. Když je tady ona, nic zlého se mi nemůže stát.

Hra byla v plném proudu, já jsem téměř bezstarostně seděla na židli a přemýšlela, jak dlouho je to bude bavit. Skončili, někdo z nich zase vstal a šel ke mně. Musím tohle nechutné olízávání nějak přežít. Někdo si stoupnul za mě a položil mi prsty zepředu na krk. Srdce mi v tu chvíli začalo tlouct jako splašené a on několikrát lehce přitlačil na místo, kde je tep cítit nejlépe. Strnula jsem v absolutní nehybnosti, dotýkal se mě na tak citlivém a zranitelném místě, že jsem ani nedýchala. Měla jsem pocit, že mě dusí, i když mě vůbec nesvíral. Když sjel rukama přes výstřih níž, ulevilo se mi. Ale jen do té doby, než mi rozepnul a stáhnul z ramen vestičku a než Diatelo prohlásil:

„O blůzu.“

Teprve potom jsem jasně uzřela pointu celého představení. Já tady mám posloužit k potupnému veřejnému pobavení! Kdybych pevně neseděla, omdlím. Jak si ke mně může vůbec něco takového dovolit?! On snad pozbyl veškerý rozum, pokud vůbec někdy nějaký měl!

„Diatelo?“ nepamatuji se, jestli jsem ho vůbec někdy oslovila jménem, možná jednou, „Můj Pane?“ dodala jsem pro jistotu, kdyby to samo o sobě neznělo dostatečně pokorně.

„Klenote, teď nemám čas, musím se soustředit.“ odbyl mě tónem milionáře, promlouvajícího v kasinu ke své stárnoucí manželce.

„Rozvaž mě!“ procedila jsem skrz zuby, rozrušená k nepříčetnosti.

„Ještě slovo, Diano a dostaneš roubík.“ Vypálil tónem, který příliš možností odpovědí nepřipouštěl a při pomyšlení na roubík mi bylo na zvracení.

Zase někdo vstal. Chtělo se mi ječet, ale představa, jak se pomalu dusím, protože jsem měla trochu rýmu, mě usměrnila, abych se ovládla.

Diatelo. Ulevilo se mi. Stál za mnou, asi aby všichni viděli a mučivě pomalu mi knoflíček po knoflíčku rozepínal blůzu, konečky prstů se dotýkal mé kůže a nakonec mi jí shrnul z ramen. Na spoutaných rukách vzadu mi už visela vesta. Políbil mě zboku na krk a odešel si sednout.

„O sukni.“

Proboha, jak dlouho to bude pokračovat? Ptala jsem se v duchu, i když jsem si byla téměř jistá odpovědí. Vlastně bych se pomalu mohla začít modlit, aby zůstalo jen u toho svlékání. Sukni vyhrál Marco a nebyl tak zdrženlivý jako Diatelo, rukou mi zajel div ne pod kalhotky. Snažila jsem se vůbec nehýbat, skoro nedýchat, i oči pod šátkem jsem měla zavřené. Cítila jsem, že mě chce a nebyla jsem si vůbec jistá, že by ho Diatelo poslal k šípku, kdyby mě chtěl za něco ztrestat. Než si odešel sednout, přivázal mi kolena od sebe. Ulevilo se mi, z něj jsem měla asi největší strach.

Zanedlouho jsem pochopila, proč bylo tak důležité, vzít si právě tu podprsenku, kterou mi Diatelo vybral, protože měla zapínání vpředu.

Vyhrál znovu Marco. Jenže mi jí jen nesundal, ale prsty laskal to, co ukrývala. Bála jsem se promluvit, bála jsem se pohnout, jen jsem přerývaně dýchala. Vzal jednu bradavku do úst a lehce jí stisknul mezi zuby. Nemohla jsem mu nijak uniknout a náhle jsem nemohla uniknout ani před pocity, které ve mně vyvolal. Konečně vstal.

Byla jsem zpocená a po těle měla husí kůži. Další na řadě byly kalhotky. Někdo cizí si kleknul přede mě a rozvázal mašle na bocích, o kterých jsem si myslela, že jsou pouze nefunkční ozdobou. Nedotknul se mě, možná se cítil nesvůj, ale mně k nepříjemným pocitům v tuhle chvíli stačilo pouhé vědomí toho, kam se celou tu dlouhou chvíli dívá. Než vstal, lehce mě políbil na čerstvě oholenou kůži.

Pokračování příště...

...::: Tip pro Vás: Pštrosí šimrátko - černé :::...
Sexshop Sexujte.cz