Pergamen část 5. Autor: Diana

Hodnocení

V neděli ráno jsem se vzbudila, když už bylo slunce vysoko na obloze. Otevřela jsem okno a chtěla se protáhnout. Na chvíli jsem strnula a pak se snažila pomalu rozbýbat. Trochu to bolelo, ale celkově vzato jsem se cítila o dost lépe, než jsem předpokládala. Nedalo mi to a šla jsem se podívat do zrcadla v koupelně. Ten obraz mě docela vyděsil. Kůži jsem sice měla neporušenou, ale přes celá záda se táhly červené pruhy různými směry. Styděla jsem se za to, jak vypadám a celá se rozklepala, když jsem si uvědomila, že mě ještě polovina trestu čeká.

Oblékla jsem se, sebrala odvahu a sešla dolů. Nikde nikdo. Na stole v kuchyni byl vzkaz:

Dobré ráno, Diano. Nasnídej se a pak se vrať do svého pokoje. D.

Měla jsem radost. Budu jíst! Sama! U stolu! V konvici byl čaj, v kuchyni jsem si našla to, na co jsem měla chuť a v klidu se nasnídala. Občas se ozvala zvenku nějaká rána, jako když někdo mlátí do něčeho kladivem, pak zas chvíli vrtačka a tak.

Když jsem dojedla, automaticky jsem po sobě začala mýt nádobí, ale pak jsem si uvědomila, že nejsem doma a nechala jsme ho neumyté. Na hodinách bylo 8.14. Pro jistotu jsem zkusila dveře vedoucí z obýváku. Byly zamčené. Vrátila jsem se do pokoje, vytáhla knížku, lehla si na břicho a začetla se. Po chvíli jsem nic jiného nevnímala.

"Diano!!" dolehl ke mně zdáli netrpělivý rozkaz.

"Tak Diano! Slyšíš?! Pojď dolů!"

Zaklapla jsem knihu a vyběhla z pokoje.

Pod schody stál Marco a netrpělivě mě popoháněl dolů.

"Už jsi snídala?"

"Ano."

"Skvělý, tak můžeme začít." čišela z něj netrpělivost.

"S čím?"

"S výcvikem."

"S jakým výcvikem?" ptala jsem se s úzkostí v hlase. Včerejší výcvik ve mně zanechal dost otřesný dojem.

"No, Diatelo ti odjel do města sehnat nějaký hadry a my tě máme vycvičit na to odpoledne."

"Kam odjel? Jaký hadry?" ptala jsme se na oko lhostejně.

"Jestli si myslíš, že ti řeknu, kam odjel, tak jsi na omylu a jestli si myslíš, že utečeš, tak tě musím upozornit, že máme nařízeno s tebou v případě nutnosti naložit dle vlastního uvážení."

Provokativně mi přejel hřbetem ruky po paži.

"Co my víme jaký hadry, asi aby ti to odpoledne slušelo, ne?" zazubil se Kieran z kuchyně.

"Tak začneme," pravil netrpělivě Marco. "Správná otrokyně...."

Učili mě, že nesmím mluvit bez dovolení, jak a co mám odpovídat, jak se půvabně klanět, plazit se po zemi a spoustu dalších věcí. Atmosféra byla čím dál uvolněnější a veselejší, kdyby se to odehrávalo za jiných okolností, docela by mě to bavilo. Vyčítali mi, že ze mě nečiší ta touha se Pánovi zavděčit a že když se plazím k Jeho nohám, vypadám jako leklá ryba. Snažila jsem se vypadat dychtivě a při tom podřízeně, ale vůbec mi to nešlo. Smáli se mi oba dva a já jim, když se mi snažili předvést, jak by to mělo vypadat. Nebylo dost dobře možné se nesmát, když Marco v gestu naprostého podřízení se zbožňujícím pohledem padl Kieranovi, který se nad ním tyčil s rádoby přísným výrazem, k nohám a líbal mu pantofle. Seděla jsem pohodlně v křesle a dobře se bavila. V neposlední řadě mě to vzrušovalo. Nakonec oba vyprskli smíchy a já taky.

"Teď ty." vyzval mě Marco.

Nemohla jsme se ovládnout a dusila v sobě smích. Po zbožňujích pohledech byla veta.

"Hm, tak toho necháme a jdeme vařit oběd." zhodnotil situaci Kieran.

Posadili mě do kuchyně za stůl. Měla jsem klidně sedět a dívat se na dva chlapy, jak vaří, když já sama bych to zvládla za polovinu času a s půlkou nádobí. Cítila jsem se divně. Navíc nevydržím jen tak sedět a nic nedělat. Mojí nabídku pomoci rázně odmítli hned ze začátku s tím, že nůž mi do ruky nepůjčí, a do pokoje mě nepustí,protože mě chtějí mít pod dohledem.

Bylo za několik minut jedna, když dorazil Diatelo.

"Ahoj." zahlaholil zvesela.

"Čau, uspěl jsi?" staral se Kieran.

"Líp než jsem doufal." lišácky se na mě usmál.

Sklopila jsem oči, připadala jsem si u toho stolu nějak nepatřičně, bylo by mi lépe na zemi v koutě, dál od nich všech,víc v bezpečí.

Při obědě Diatelo vyzvídal, co všechno mě naučili. Bavili se o mě jako kdybych tam nebyla a nikdo o mě ani okem nezavadil. Vždycky jsem chtěla být neviditelná a slyšet, co si chlapi vypráví o babách a když se mi to teď splnilo, byla jsem rudá rozpaky a přála si být aspoň v tom koutě a předstírat, že jsem nejen neviditelná, ale i hluchá.

"Umej to nádobí, Diano." přikázal mi Diatelo stroze, když jsme dojedli. Byla jsem vděčná, že můžu něco dělat. Když jsem všechno umyla a sháněla se po utěrce, zavolal na mě Diatelo z obýváku: " Pojď sem."

"Ano, Pane." zamumlala jsem a váhavě šla k němu.

"Jdi nahoru, umyj se a obleč si to, co jsem ti připravil. Hra začíná...." v očích mu natěšeně blýsklo. Připomněl mi velkou, silnou, divokou kočku.

"Ano, Pane." Schody jsem vyběhla po dvou, abych už byla co nejdál od něj.

V pokoji jsem se svlékla a zvědavě si prohlížela bílou hromádku na posteli. Nahoře byl flakonek. Parfém? To ale není moje značka! Nemůže mi kupovat něco takového, když se nezeptá, co mám ráda a co nesnáším!! Takové mrhání penězi!! Tuto součást hromádky jsem předem odmítla použít, ale zvědavost mi nedala, abych si nepřivoněla. To jsem si mohla myslet! Vůbec se to ke mně nehodí! Pak jsem ucítila gardénii. Hm, zajímavé. Jedna z mých oblíbených květin, ale v parfému jí mít nemusím, protože je vždycky v nějaké těžké, provokativní vůni, která se mi nelíbí. Možná by se to hodilo na horkokrevnou vnadnou černovlásku s abstinenčními příznaky, která je na lovu, neboť už týden neměla chlapa.

...::: Tip pro Vás: Les Petits Bonbons - Tickle Me Tickler :::...
Sexshop Sexujte.cz

Odložila jsem flakonek stranou a odešla se rozčilovat do koupelny. To je absolutně nemyslitelné, abych byť jen proběhla okolo téhle vůně, natož aby na mě něco ulpělo! Jak ho to vůbec mohlo napadnout?!

Umyla jsem a zabalená v županu jsem šla do pokoje prozkoumat zbytek hromádky. Byla tam bílá košile vpředu se zapínáním na háčky s krátkým rukávem a hlubokým výstřihem. Dolní lem byl poněkud roztřepený a když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že byla původně delší a někdo jí prostě ustřihnul. Byla dost těsná, sotva jsem jí dopnula a sahala mi těsně pod prsa. Pak kalhotky - tři ubohé šňůrky s malinkatým trojúhelníčkem vpředu. Na tom, čemu říkám doma zcela vážně "tři šňůrky" je třikrát tolik látky. Nakonec přišla dlouhá sukně z průsvitného bílého splývavého materiálu v pase na tenkou gumu a po straně na zip. Když jsem ho v pase zapnula, sukně mi sjela dolů. Bokové věci pod pas nosím ráda, ale z téhle sukně mi skoro lezly už i chlupy. Sečteno podtrženo, byla jsem polonahá a vypadala jsem jako když jsem utekla z harému nějakého magnáta.

"Už se tě nemůže dočkat." vpadnul do pokoje Marco a přejel mě kritickým pohledem. Z vlasů mi vytáhl sponku a odhodil jí na postel.

"Vlasy budeš mít rozpuštěné, líbí se mu to tak." Chytil mě za zápěstí a přivoněl. "Ty ses nenavoněla!" zkonstatoval zděšeně.

"Nevoní mi to..." omlouvala jsem se.

"Diano..." řekl varovně.

"Připadala bych si jako děvka!" vysvětlovala jsem.

" Ale teď přeci jsi - " chtěl zkonstatovat věcně.

Napřáhla jsem ruku a pleskla ho po tváři. Překvapeně se za ní chytil.

"Za tohle mi zaplatíš." cedil skrz zuby.

"Mrzí mě to." omlouvala jsem se, nevím, co mě to popadlo.

"Nastav ruce, nechápu, kde bere Diatelo tu trpělivost. Já už bych tě dávno přehnul přes postel."

Vztekle mi nastříkal parfémem vnitřní strany zápěstí, krk, vlasy, podkolení, dokonce i třísla a pak mě odtáhnul za ruku z pokoje.

"Nezapomeň, tvař se radostně, protože jestli naštveš ještě jeho, bude hodně zle."

Diatelo seděl rozvalený v křesle a něco si četl. Ani nevzhlédl.

Okamžitě jsem sklesla na kolena, dotkla se čelem země a čekala. Při "tréninku" vždycky někdo řekl vstávej. Teď bylo ticho. Diatelo si prohlížel moje boky a vdechoval omamnou vůni, která se linula z mého těla.

"Vstaň, ať si tě prohlídnu." konečně zazněl jeho hlas, už mě začínaly brnět nohy.

Vstala jsem.

"Pomalu se otáčej."

Učinila jsem tak.

"Hm, něco tomu chybí." pokračoval v monologu. "Něco jsem ti přivezl."

Mlčela jsem, ale dychtivost ze mě přímo čišela. Dárky zbožňuju. Ukázal na malou a velkou krabičku na stole. Ty jsou obě pro mě? To vypadá na šperky!

"Jsi zvědavá?" Diatelo se bavil.

"Ano, Pane." Teď ze mě radost přímo tryskala.

"Můžeš se podívat."

Vrhla jsem se na menší krabičku a ani jsem si nevšimla, jak se Marco sedící vedle mě na gauči škodolibě usmívá. Uvnitř byl masivní, stříbrný, čtverhraný kus kovu se třemi zirkony.

"Náramek!"

"Ne, to je na nohu. Marco ti s tím pomůže." Diatelo se usmíval.

Podala jsem ho Marcovi a překvapilo mě, kolik síly musel vynaložit, aby konečně zacvaknul zavírání. Podupávala jsem nožkou a zálibně si jí prohlížela. To stříbro bylo takové matné, možná že to bude chirurgická ocel, ta je teď moderní. Ve větší krabičce byl podobný náhrdelník, také s několika zirkony a po obvodu bylo něco vyrytého.

"Přečti to." klidně nadhodil Diatelo.

"Diana, majetek Diatela."

Veškerá radost a nadšení bylo pryč. Ztuhla jsem v šoku.

"Podej mi to a klekni si."

Nechala jsem sklouznout tu věc do jeho ruky a klekla jsem si vedle jeho křesla. "Náhrdelník" byl sice víc než volný, studil mě až na klíčních kostech a krku se téměř nedotýkal, ale pocit to byl příšerný.

"Běž a počkej na mě v mojí ložnici, Marco ti ukáže, kde to je."

Šla jsem za ním, na druhou stranu domu, po druhém schodišti. Otevřel jedny dveře v prvním patře a vpustil mě dovnitř. Pokoji vévodila velká postel, potažená tmavě modrým přehozem s černými geometrickými vzory. Byly tam dvě skříně, komoda, stůl, dvě židle a vládl tu mírný nepořádek. Na první pohled bylo jasné, že je to pánský pokoj. Testosteron snad odkapával i ze stěn. Přešla jsem k oknu, abych se uklidnila pohledem na trávník. Mírně se svažoval a byl úhledně sestříhaný, na jeho konci byla pochopitelně vysoká zeď. Pak už byl jen les, les a zase les. Vrzly dveře. Nadskočila jsem leknutím a otočila se. Diatelo.

Padla jsem na kolena a zamumlala: " Můj Pane..."

"Můžeš vstát, Diano." Bože, jak tenhle blahoskolonný tón nesnáším. Vstala jsem s nuceným úsměvem na rtech.

"Vykoupej mě."

"Cože, teď, Pane?" Bylo časné odpoledne.

"Dáváš mi otázky?" ptal se jízlivě.

"Myslela jsem - "

"Myslela? Otrokyně nemyslí, Diano. Ty poslouchají." Byl opět v náladě, kdy ho rozčílila každá maličkost.

Sklesla jsem na kolena, objala jeho kotníky a poprosila o odpuštění.

"Svlíkni mě." syknul.

Pokračování příště...

...::: Tip pro Vás: Ozdobné svorky na bradavky :::...
Sexshop Sexujte.cz