Pergamen část 7. Autor: Diana

Hodnocení

V pondělí ráno jsem se probudila a dole tentokrát žádný vzkaz nebyl, ale byl tam uvařený čaj, tak jsem se prostě nasnídala. Zvenčí bylo slyšet nějaké rány a vrtačka. Po snídani jsem si poslechla celé cédéčko a snažila se vybrat co nejkratší skladbu. Představovala jsem si něco okolo dvou minut. Nevím, jestli to byl záměr, ale všechny měly nad čtyři minuty. Prohledala jsem skříňky v obýváku, našla papír, z kuchyně si přinesla tužku, začala přemýšlet a zapisovat. Šlo to ztuha, exhibicionismus je mi naprosto cizí, radši lidi pozoruji, než se nechávám pozorovat. Ale nakonec jsem se do toho zabrala natolik, že jsem zapomněla, pro koho to vlastně připravuji a docela si to užívala. Hudbu jsem měla puštěnou hodně nahlas a zrovna jsem byla zakloněná hluboko dozadu, s rukama vlnícíma se nad obličejem, když jsem ve dveřích uviděla vzhůru nohama Diatela. Upadla jsem leknutím málem na hlavu, tak tak jsem se stihla přetočit na bok. Narazila jsem si loket o podlahu.

"Musíš být opatrná..." okamžitě přiskočil a pomáhal mi na nohy.

Rychle jsem se zvedla, aby na mě nemusel více sahat.

"Nestalo se ti nic?" byl starost sama.

Zavrtěla jsem hlavou.

"Chceš se jít projít ven?"

Pokývala jsem překvapeně hlavou a držela si naražený loket. Venku bylo hezky a včera jsem byla celý den zavřená.

"Hned jsem u tebe." znělo to, jako kdyby to říkal milenec své milované. Popadl tašky, které přinesl a běžel je někam odnést.

Když se vrátil, v ruce držel zase ten odporný kus kůže!! Proč jsem si představovala, že prostě jen půjdeme ven?

"Nemyslela sis, že tě nechám venku pobíhat jen tak volně, že ne?" otázal se cynicky.

Padla jsem na podlahu spíš zoufalstvím než pokorou a špitla jedno slovo: "Prosím..."

"Myslíš, že už bys zvládla jít vedle mě bez vodítka a bez pokusu o útěk? Tomu sama nevěříš..."

Jeho laskavý tón mě rozčiloval. Nasadil mi obojek na krk a já jsem mu to dovolila. Uvědomila jsem si, že jakýkoli odpor byl zatím naprosto zbytečný. Nakonec bylo vždycky po jeho...

Vyšli jsme ven na dvůr a pak ven z vrat, po cestě do lesa. Můj mozek se začal horečně zabývat zkoumáním šancí na útěk.

"Jestli teď zkusíš utéct, slibuju, že se nebudu zlobit, až tě chytím." cukaly mu koutky, měl výjimečně rozvernou a shovívavou náladu.

Rezignovala jsem, z principu jsem odmítala dělat věci, které předpokládal, že udělám.

Začal si se mnou povídat. Ptal se mě jak dlouho jezdím na koni, o čem je ta knížka, co jí čtu...

Uvolnila jsem se, šli jsme po cestě, povídali si, jako dva normální lidé, jen kdyby nebylo obojku na mém krku a řetězu v jeho ruce. Když jsme došli na rozcestí, otočil se a vracel se zpátky domů. Zálibně jsem se dívala do dáli, ale pak jsem se poslušně otočila a šla za ním. Která z těch tří cest vede ke svobodě?

Když jsme se vrátili, naobědvali jsme se. Byla jen ohřátá dovezená pizza, ale byla docela dobrá a já jsem měla hlad, už bylo něco po druhé.

Odvedl mě nahoru do pokoje, poslal mě si odskočit a pak konec řetízku připoutal k pelesti postele. Ruce mi spoutal širokými koženými pouty za zády a sepnul řetízkem několik centimetrů od sebe. Nechápala jsem, co se děje.

"Odpočiň si, musím něco zařídit." pohladil mě po tváři.

Ležela jsem na boku a přemýšlela, jestli je někdo v domě nebo jestli odjeli všichni. Čistě teoretická úvaha, protože i kdyby tu nikdo nebyl a bylo by možné jednoduše opustit dům, řetěz od mého krku k posteli nepřehryžu. Povedlo se mi ale prostrčit své pozadí pouty a provléknout ruce dopředu před tělo. Jen proto, abych zjistila, že ani svých pout se nezbavím, řetízek a pouta byly zajištěny zámečky a obojek také nešel sundat. Vzteky jsem kopala do postele a pak už systematičtěji tloukla náramkem na kotníku o rám, ale odolal veškerému mému včerejšímu i dnešnímu snažení. Na to, že brzy zrezne a odpadne taky nevypadal. Čekání bylo nesnesitelné, i když jsem na chvíli usnula. Řetěz mi dovolil slézt z postele a sedět na zemi. Takhle mě našel Diatelo. Venku už se smrákalo.

"Á hele, jsi nějaká moc šikovná..." komentoval moje ruce před tělem. Měla jsem je provléknout zpátky, příště si dá pozor, pomyslela jsem si otráveně.

Odepnul mi pouta a obojek a poslal mě se umýt, do ruky mi vtisknul sprchový gel. S odporem jsem se s ním umyla, byl ze stejné řady jako parfém. Když jsem se vrátila do pokoje, na posteli byla bílá hromádka. Nahoře byl flakonek. Přestala jsem přemýšlet a použila ho, oblékla jsem si ustřiženou bílou košili, tentokrát bílo-stříbrné tři šňůrky, bílou průsvitnou sukni a pak tam byl stříbrný řetízek okolo boků, ze kterého visely další drobné řetízky. Diatelo byl odporný detailista. Bosky jsem sešla dolů. Tam čekal Marco, zkontroloval mě, připnul mi nenáviděný náhrdelník a odvedl mě do místnosti s bazénem.

Vydechla jsem ohromením...

Skleněná stěna byla zatažená a před ní byly zatažené bílé svislé žaluzie, takže v místnosti panovalo příjemné šero, které rozptyloval nespočet zapálených svíček. Ucítila jsem příjemnou svěží vůni, připomínala mi rozkvetlý pomerančový sad.

Diatelo seděl na lehátku, došla jsem až k němu, poklekla a čelo si ochladila o dlaždice. "Můj Pane..."

"Vstaň, drahá."

Měl na sobě bílou volnou košili, hluboko rozepnutou a tmavé kalhoty. Byl bosý.

...::: Tip pro Vás: Bezdrátové dálkové ovládání Mystim Cluster Buster Wireless :::...
Sexshop Sexujte.cz

"Cítíš se tu dobře? Nechceš tu víc světla?"

V šeru jsem se cítila bezpečněji, mohla bych na chvíli zapomenout, že se na mě dívá, ale celé to bude působit mnohem erotičtěji, než když tam bude víc světla. Chvěla jsem se strachy, očekáváním, nervozitou a možná i touhou...tak jsem prostě jen zavrtěla hlavou a poodešla dál od nich.

Začala hrát hudba. Iluze harému byla téměř skutečná. Vžila jsem se do té představy, kterou jsem si mnohokrát přehrávala ve snech a začala se pomalu, smyslně vlnit do rytmu, nejdříve rukama, pak postupně celým tělem. Tahle skladba byla ze začátku pomalá, postupně zrychlovala a úplný konec byl opět pomalý. Po půl minutě jsem nevnímala nic jiného než rytmus, nechala se strhnout atmosférou a předvedla to nejlepší, co umím. Na pomalé zakončení jsem si klekla na zem a když přestala hrát hudba, ležela jsem před Diatelem v gestu bezmezné podřízenosti. Marco se neudržel a zatleskal. Diatelo se do mě vpíjel očima a vzpamatovával se. Měl za to, že už není ve věku, kdy by ho mohlo něco takhle překvapit. Navíc příjemně překvapit.

"Škoda, že je tvoje, brácho." zasnil se Marco.

Oni jsou bratři? Vůbec si nejsou podobní. Nebo je to jen familiární oslovení? Stejně je to jedno, protože nejsem ničí!

"Jedu za Ellenou. Půjčím si auto." vyskočil najednou z lehátka, z tmavého rohu místnosti se k němu přidal ještě Kieran a velmi rychle opustili místnost.

"Vzrušila jsi ho tak, že už se dnes asi nevrátí." podotknul Diatelo, skoro mi to vyčítal.

Stále jsem ležela na zemi, prudce jsem oddychovala a čekala napjatá jako struna.

"Pomalu se postav." rozkázal, když se konečně vzpamatoval.

Hrdě jsem se postavila a dívala se Diatelovi, který ležel na boku a byl opřený o loket, do očí.

"Předčilo to mé nejdivočejší představy." pochválil mě uznale. Přejížděl mě líným pohledem, ale jeho zelenomodré oči věděly a pátraly. Po nekonečně dlouhé chvíli se tiše zvedl jako kočka a šel ke mně. Pomalu mě obcházel, ale nedotýkal se mě.

"Zvedni ruce a dej je za hlavu." nařídil.

Přišla jsem si jako na trhu. Neměla jsem podprsenku, takže obliny mých ňader rázem vykukovaly zpod bílého vršku a bradavky se mi napřímily. Prstem zlehka přejel žlábek pod ňadrem. Zprudka jsem se nadechla.

"Otoč se."

Přejížděl mi rukou od ramene k zadku. Takhle se za odměnu hladí kůň, který právě pochopil, že vyhovět pánovi, bude jednodušší než prosazovat svou.

"Už ti začíná být jasné, co znamená být mojí otrokyní?", šeptal mi do ucha a prstem přejel po vyrytém nápise na mém náhrdelníku.

"Ano, Pane." Nejraději bych mu vrazila nůž do srdce.

"Znovu se otoč a dej ruce dolů."

Natáhl ruce a jal se pomalu rozepínat háčky na mojí košili. Při tom se mi díval do očí. Nevydržela jsem jeho pohled, musela jsem odvrátit hlavu a zavřít oči. Poslední háček nechal zapnutý, zajel prsty pod látku a shrnul mi jí z ramene. Teplou dlaní mi hladil obnažené rameno, laskal mě a sledoval, jak se snažím nechvět. Mé tělo mě zrazovalo, vzrušené, žádající ukojení.....a rozum stále mlel něco o nepřijatelnosti a nedůstojnosti situace...

Pomalu se ke mně skláněl a pak mě políbil tak, jak po tom toužil celé měsíce. Chtěla jsem se odtáhnout, a on mi zajel prsty do vlasů a lehce mě tiskl k sobě.

"Já ti neublížím…." mumlal a svíral mě lehce v náručí.

Chtěla jsem utéct, protože síla pocitů, které ve mně probouzel, mě děsila. Opřela jsem se dlaněmi o jeho hrudník a vzepřela se.

"Jsi moje." zavrčel, chytil mě za zadek a přitiskl mě prudce ke své chloubě, uvězněné v kalhotách.

"Možná moje tělo, Pane." prskala jsem jedovatě.

"Dostanu tě celou."

Hladově přitiskl svoje rty na zběsile pulzující prohlubeň na mém krku. Laskal špičkou jazyka můj krk a nakonec mě hryznul do ramene. Byl neuvěřitelně silný a mně teprve teď došlo, že bude žádat mnohem mnohem víc, než mu kdy budu ochotná dát.

Pak položil ruku na moje chvějící se břicho a druhou mě hladil po zádech a po zadku. Podrazil mi nohy, chytil mě do náruče a odnášel pryč. Zděsila jsem se, že mě nese do své ložnice, ale zamířil do mého pokoje, kde mě uložil do postele, přikryl mě, popřál mi dobrou noc a pak prostě odešel.

Stálo ho to obrovské úsilí a byl na sebe pyšný, že dokázal odejít. Měl v úmyslu se ovládat natolik, abych pochopila, že si se mnou může dělat všechno, co si zamane. Chtěl ze mě dostat veškeré emoce, kterých jsem schopna. Chtěl mě slyšet křičet rozkoší, jakou jsem ještě nepoznala. Věděl, že nepoznala. Teď to jen neuspěchat a zažije se mnou něco, co ještě asi s nikým jiným nezažil... Usmál se.

Pokračování příště....

...::: Tip pro Vás: Řetízek na bradavky :::...
Sexshop Sexujte.cz